Jeseníky 1997
ZÁJEZD DO JESENÍKŮ S CESTOVNÍ KANCELÁŘÍ "PAŘEZ"
(zápisky agenta cestovní kanceláře - M. 2 letého)
Úterý 26.srpna 1997
Naše putování po krásách Jeseníků začalo v úterý 26.srpna. V Olomouci na vlakovém nádraží se nás sešlo pět. Od Hranic přijel Petr zvaný Juřica a s ním Tomáš Voldán - a to bylo všechno, ač jich mělo přijet pět. Prý se ostatní kluci musí už psychicky připravovat na nadcházející školní rok. Od Uherského Hradiště jsme přijeli tři - Tomáš Dominik, Štěpán a já - Pařez.
Počasí nám přálo. Když jsme v poledne přijeli do Šumperku a sháněli tam ještě ešus a nějaké lihové kostky bylo už 30 stupňů Celsia. Parno jak v největším létě. Nakoupili jsme tedy ve městě potřebné věci a vyrazili jsme po červené značce směrem k horám, které obklopovali toto město snad ze všech stran. Avšak hned na kraji města se naskytla překážka - povodeň, která se tu přehnala, strhla s sebou také most přes který vedla červená turistická značka. Toho jsme se však nezalekli - vyzuli jsme se a s botami v rukou a batony na zádech jsme se brodili napříč dravým proudem říčky Desné. Občas se někdo z nás povážlivě zakymácel - to když došlápl špatně na nerovné kamenité dno a proud řeky ho chtěl strhnout s sebou. I sám Pařez měl problémy s rovnováhou, ale nakonec jsme všichni dobře přebrodili onu divokou říčku a šli jsme dál. Hned u řeky jsme si všimli několika domů, které byly ještě poznamenány povodněmi. Měli ještě mokrou rysku na zdech, místy až ve výši dvou metrů. Teď už ale nebylo po vodě ani památky, měsíc ani nezapršelo a slunce dnes pralo jak o život. Museli jsme jít několik kilometrů po asfaltové cestě mezi poli, než jsme došli k prvním stromům Jesenických hor. Už jsme byli od slunce notně vysušeni. Nedaleko od silnice padali do polí odvážní parašutisté. Tomáš Dominik se přiznal, že i on chodil na parašutistický výcvik. Než jsme definitivně zmizeli v lesích Jeseníků, skočili jsme do Anenské přehrady, kde se právě rochnili zástupy rekreantů. Neodolali jsme tedy a také se trochu smočili. Peťa Juřica si dokonce i lokl vody, i když trochu zapáchala.
Občerstveni vodou jsme se jali stoupat do prvního kopce
podél lomu na amfibonit. Za chvíli z nás teklo jak z konve, k tomu kolem nás létali odporné mušky a štěkali na nás psi, a také pokřikovali traktoristé. Stoupání bylo nesnesitelně dlouhé a strmé, mysleli jsme, že tento kopec ani nemá konec. Ukázalo se, že má - ostatně všechno má svůj konec, jenom provaz má konce dva. Vrcholu kopce jsme tedy dostáli, ale už jsme dopíjeli poslední vodu a pomalu jsme se začínali krmit lesními plody - malinami a borůvkami - abysme žízeň aspoň z největšího uhasili.
Z kopce už to pak šlo dobře. Čas však utíkal také rychle, a tak když jsme scházeli na louku pod hradem Rabštejnem, slunce už zapadlo za hřeben hor. Rychle jsme v šeru umyli ve studánce naše smradlavé nohy, vyměnili zpocené oblečení, abysme zmátli dotěrný hmyz a uvařili jsme si dobré polévky. Večeřeli jsme už za tmy, a když jsme po modlitbě u malého ohýnku zalézali do spacáků, byla už krásně vidět celá letní obloha s plejádou hvězd. Cvrčci nám zpívali písničku na dobrou noc.
Ale to je teprve začátek.
Středa 27.srpna
Ráno se pořádně posilujeme vařenými produkty - převážně rýží a masem - to abysme vydrželi dnešní náročnou cestu. Štěpa se sice nají, ale potom nám ukáže zas jenom žebra. Od této chvíle začínáme Štěpovi říkat "Somálec", neboť i když se nají, nejde ho vidět. Ještě než vyrazíme kupředu, tak si ještě prohlédneme zříceninu hradu Rabštejna, který se tyčil z lesa kousek nad loukou. Tomáš Dominik a Štěpán-Somálec hned útočí na skály, na kterých je hrad vystavěn a úspěšně zdolává jednu za druhou. Na těchto skalách jsou i horolezecké cesty, a také tu nějaké horolezce potkáváme. Juřica však s Pařezem pro jistotu jenom fotí.Na nejvyšší skálu pak vede žebřík, který je napasován do skalní pukliny. Po něm vylézáme. Nahoře se nám naskýtá krásný výhled do okolí. Díváme se odkud jsme včera přišli a kam půjdem dnes. Peťa nás ještě fotí - postavil si foťák na dřevěné zábradlí, které je na okraji skály a pečlivě jej omotal aby nespadl. Pak zmáčkl samospoušť. Foťák vyfotil, ale pak jsme jej nemohli odmotat od zábradlí. Po spojeném úsilí a nějakém tom čase se to podařilo a tak slézáme po žebříku dolů.
Další cesta nás vedla lesem k motorestu Na Skřítku. Je to 7 km mírného stoupání. Cestu se zpříjemňujeme hrou slovní fotbal, která nás velmi zaujala. U Skřítka - což je lesní duch vcházíme do restaurace a pijeme. Někdo si dává i jídlo. Peťovi se na jídlo tak klepou ruce, že mu při konzumaci vypadl nůž z ruky a padal na zem. Ale nedopadl - naštěstí se zachytil v jeho botě. Peťa ho nenápadně vytáhl a pokračoval vesele v konzumaci za všeobecného veselí družiny. Po posilnění vycházíme z restaurace a zjišťujeme, že nyní v poledne je zde 35 stupňů. Na konec srpna je to dobrý výkon. Nyní začínáme znovu stoupat lesem, a to na hlavní hřeben Jeseníků a je na něm i Praděd - nejvyšší hora Moravy. Ale ten dobudem až zítra.
Při stoupání nasazujeme opět slovní fotbal. Tomáš Dominik častuje Peťu jenom slovy začínajícími na "A". Peťa po čase, kdy mu docházejí zásoby jako ananas, amerika, či alpa, začíná zuřit jako pomitý pes. Tomáš tak má příležitost zahrát si na hoňku s dvaceti kily na zádech. A tak nám cesta nahoru příjemně uběhla a rázem jsme se octli na hřebenu, kde už nebyly stromy. Byla zde jenom kosodřevina a také hezké skály.
Po šesti kilometrech jsme dorazili na Jelení studánku. Zde asi ptáci, laně chodí pít. Je zde hezký výhled na východní stranu Jeseníků. Vůbec tato oblast u Jelení studánky je tou nejkrásnější z jesenických hřebenů. Slunce stále praží, a tak se umýváme, chladíme nohy a pijeme. Peťa Juřica chtěl, abych to zaznamenal - že tu vypil jeden a půl litru vody. Po vydatné svačině pokračujem dál. Tempo naší chůze se stupňuje až téměř k trysku. Zvláště Tomáš Dominik - od nynějška Čert a Štěpán-Somálec téměř běží po cestě. Což o to, jde se velmi dobře a je vidět hodně daleko, neboť hřbet hory je téměř holý. Zdálky vidíme už i vysílač na Pradědu. Jak tak scházíme a vycházíme z kopce na kopec, Praděd se střídavě ztrácí a znovu objevuje - vždy o něco blíž. Přecházíme v dobrém tempu poslední kopec před Pradědem - Vysoké hole /1464m.n.m./, což je asi druhá nejvyšší hora Jeseníků a pak scházíme pod kopec, kde jsou ukryty turistické chaty Ovčárna a Figura. Vcházíme do Figury, abychom setřásli podezřelého cyklistu se psem, ve kterém Pařez s Juřicou vidí příslušníka horské služby - který by nám mohl dělat problémy s pokutou za spaní v přírodě. 
Jelení studánka
7 V hotelu Figura nás trochu vyvádí z míry slečna výčepní, která se pohoršuje nad našimi bágly - že prý je to fuj a plaší ji to hosty. Posílá nás sednout si mimo čalouněnou část restaurace do dřevěných zelených boxů, které připomínají kotce, nebo též kupéčka ve starých vlacích. Vedou sem létací dvérka, jak vystřižené ze saloonů Divokého Západu a kromě toho strašně vržou. Na obsluhu čekáme notnou chvíli. Stravuje se tu totiž zrovna nějaký polský zájezd. Štěpa mezitím zkouší na WC funkčnost umývárky, ale trochu ho zmátlo pouštění vody na fotobuňku, avšak malý polský chlapec mu vše vysvětlil a uchránil tak Štěpu od hrazení škody na vodovodní baterii. Když nás tedy trochu poklidili, odcházíme a rozhlížíme se po nějakém dobrém skrytém noclehu. Nacházíme trochu místa v řídkém lesíku pod Figurou. Tam se zkoušíme usadit mezi kapradí a borůvky. Je tu samý hrbol, každý si musí najít místo sám. Občas tu přeběhne vyplašená srna - lehli jsme si totiž na srnčí stezce. Peťa Juřica radši staví ohradu z klestí u své hlavy a všichni pomočíme okolí místa kde spíme, abychom tak vyznačili své teritorium.
Už se stmívá když večeříme a oblékáme teplé oblečení na noc. Rychle se tu na noc ochlazuje. Mezi stromy v povzdálí prosvítá červené světlo vysílače na Pradědu. Peťa to fotí a Pařez mu dělá stativ. Praděd bude náš cíl zítra. Na noc si dáváme k hlavě lovecké nože, to kdyby byly v noci nějaké problémy se zvěří. Věříme však, že své teritorium přes noc uhájíme. Tož dobrou noc..
Čtvrtek 28.srpna
Po krásné klidné noci a vydatné snídani stoupáme poslední tři kilometry po asfaltce na Pradědka. Slunce hned po ránu začíná silně pražit, a to nám velmi ztěžuje výstup. Když se nám nakonec podaří vrchol zdolat, jsme jak praštění. Rychle zalézáme do stímu restaurace. Kupujeme zde nějaké pohledy Jeseníků, abysme je poslali zápecníkům domů. Už v 9oo hodin je tu na slunci 36oC. Obcházíme vysílač kolem dokola a naskýtá se nám krásný výhled na všechny strany. Je to odměna za tu námahu výstupu. Čert říká, že za jasného počasí jde vidět až na Sněžku. Bohužel, dneska je v dálce vidět jen hustá opona ze smogu.
Pak scházíme dolů, přibývá oblačnosti, a tak už nás slunko tolik netrápí. Čert i Tomáš provokují Štěpu vtipy o Somálcích a mají tak příležitost znovu si zaběhat se zátěží. Přecházíme dál přes turistichou chatu Švýcárna, kde Čert se Štěpou kupují krajíčky chleba. Pařez si zde při cumlání Tomášového lipa vylomil část zubu. Šlapem pak dál přes holé hřebeny hor až do Červenohorského sedla /1100 m.n.m/. Krajina už není tak pěkná, přibývá suchých stromů, pařezů a rašelinišť. Někde před Červenohorským sedlem Juřica s Pařezem trochu bloudí a tak přicházejí o 20 minut později.
Obědváme studenou stravu u zdi hotelu a za slunečního poledne se zdvíháme a vystupujeme do dalších kopců. Cesta vede také kolem pěkné vodní kaple, čili Vřesové studánky. Tady se zastavujeme a doplňujeme zásoby vody. Voda však moc neteče, spíš jen kape, ale zato je velmi dobrá. Dříve tu stál také kostel a dům, ale při sesuvu půdy se zhroutili. To bylo ještě za první republiky. Dnes tu místo kostela stojí kříž a místo domku je tu plac s kládami na kterých se dá dobře odpočinout a v klidu posvačit. Pokračujeme a tempo udává jako vždycky Štěpa zvaný Somálec. Zpoceni vystupujeme na třetí nejvyšší horu Jeseníků - na Keprník 1424m.n.m. 
Veget na Keprníku
Na vrcholu je i několik skal a Somálec je dobývá jako první, neboť měl po cestě náskok. Je zde opět pěkný výhled na okolní hory. V dáli vidíme i Praděd, divíme se, že už jsme tolik ušli. Na Keprníku potkáváme snad už popáté jednu manželskou dvojici, s kterou jsme se už od Praděda navzájem předbíhali. Ti nám radí jít na Šerák a odsud lanovkou dolů do Ramzové. Tož to vyzkoušáme. Už máme stejně dnes nachozeno 25 km. Vylézáme tedy ještě na horu Šerák. Máme štěstí - hned jak přicházíme, platíme a odjíždíme lanovkou dolů. Je to dnes poslední jízda. Taky je už šest večer. Cesta lanovkou je dlouhá a musí se i přesedat. V půli kopce se totiž lomí do pravého úhlu a do pravého úhlu lanovka ze zásady nejezdí. Když tedy tak v klidu přesedáme, ptá se nás lanovkář s mobilem v ruce, kdo z nás to nahoře na Šeráku ošidil kolegu. Někomu z nás dal prý o 50 Kč navíc. Štěpa se samozřejmě ihned přiznal. Prý na to přišel až na lanovce. Peníze tedy odevzdal a když jsme pak nasedali na druhou část cesty na další lanovce, zahlásil ještě na celé kolo: "Mějte se tu dobře a naučte teho vašeho kolegu počítat". Všichni jsme se od srdce nahlas zasmáli, takže němečtí turisté byli poněkud zmateni.
Sjeli jsme dolů do Ramzové a zde oba Tomášové a Štěpa objevují telefonní budku. Telefonují jak zbláznění, takže nejeden z nich opouští budku zcela ožebračen. Také jsme objevili kostelík sv.Rocha a pomodlili jsme se a pak jsme též objevili restauraci a dali jsme si tlačenku a i zmrzlinový pohár. Zde jsme takticky vyčkali večera až se zklidní cestovní ruch a potom jsme se zašili kousek za dědinu do malého lesíka. Zde večeříme a Pařez vaří chutný vanilkový pudink, no byla to delikatesa. Uléháme, modlíme se už jenom tři, neboť Somálec i Čert už únavou usnuli. Je velmi teplo oproti minulým večerům, asi je to tím, že jsme poněkud níže než minule. Do spánku nám cvrkají cvrčci, zní hlahol dívčích hlasů ze vsi a houká vlak - snad v každé zatáčce.
Dobrou noc.
Pátek 29.srpna
V noci se budíme velkým vedrem a zpocení se trochu vyslékáme a rozepínáme spacáky. Začíná se pak ve 4 hodiny ráno zdvihat vítr a ten přináší s sebou i pár kapek. Naštěstí ale neprší. Ráno je všude mlha a mrholí. Štěpán, Peťa a Pařez odcházejí s láhvemi sehnat někde vodu. Podaří se to v budově zastávky vlaku a malým okýnkem podávají litrové a dvoulitrové láhve ochotné paní nádražní.
Po snídani - vesměs rýžové - vyrážíme dobývat horu Smrk, což je hraniční hora s Polskem. Mrholení se zesiluje a tak po cestě vytahujem pláštěnky. Stoupák je dosti prudký a pěkně se při něm zpotíme. Nahoře na Smrku je pěkná kosa a slabě prší. Dobytí hranic s Polskem oslavujeme loknutím hltu slivovice. Fotíme se u hraničního kamene a jdeme rychle dolů.
Degustace na Smrku
Nejprve chceme jít po zelené značce na Nýznerovské vodopády. Zelená se nám jak na potvoru ztrácí hned kousek od rozcestníku. Vede totiž na stráň s polomem. Musíme se tedy za velkého lání vrátit. V botách nám čvachtá a většinou klepeme zubama. Vybíráme tedy o něco delší cestu na vodopády. Scházíme dolů po hodně kluzké travnaté cestě. Čert s sebou pěkně liskl a nějak si pohmoždil kotník. Pokračovat v chůzi však naštěstí může. Jdeme dolů a pro obveselení si skládáme říkanky (hlavně na Štěpu) a trochu pozpěvujeme - no spíše hulákáme. Zpěv vede Štěpa. Pak jde cesta místy i potokem a už není tak prudká - to se nám jde dobře. Přicházíme na Nýznerovské vodopády, jež se tvoří na Stříbrném potoku. Nejsou sice tak vysoké, jak jsme si představovali, ale o to jsou hezčí - ve skalních soutěskách. Čert se Somálcem hned zdolávají skály nad vodopády. Někdy je to i o hubu. Naštěstí se jim nic nestalo. Ještě nás Juřica fotí a pak rychle dál - do Žulové a tam se někde osušit. Naneštěstí silné mrholení přechází v déšť a všechno, co není přikryto dobrou pláštěnkou promoká.
Hlavně naše spacáky špatně dopadají. Peťa vytahuje svůj vynález - velký igelit. Tři se pod něj schovají. Dva jej drží vpředu v rozích nad hlavami a třetí jde hned za nimi pod vlajícím igelitovým příkrovem.
V Žulové nakupujem chleba a v hospodě si dáváme čaj s rumem. Stále doufáme, že přestane pršet a proto nečekáme až úplně oschnem, ostatně by to trvalo pěkně dlouho, hlavně boty, v těch to čvachtalo až hanba. Juřica předpovídá že bude ve 3 hodiny svítit slunko /trochu si zapřeháněl/. Jedeme tedy vlakem do Lipové-Lázně a pak dál přes Jeseník do Zlatých Hor. Zde už však přijíždíme jen ve třech, jelikož oba Tomášové se rozhodli jet domů. Měli mokrou většinu věcí a tak se v Lipové-Lázně s námi vřele rozloučili. Tím skončila naše společná cesta, na které jsme zdolávali najvyšší vrcholy /Praděd, Vysoké hole, Keprník/ a poznávali krásy Jeseníků.
My tři jsme tedy jeli ještě dál. Ve vlaku jsme si rozložili dobrý bufet a posvačili. Do Zlatých Hor jsme přijeli o půl šesté večer a náhodou jsme zde stihli i mši svatou. Mají tu krásný velký kostel. Mše byla pro nás velká vzpruha, i když mokro a zimu v botech nevyhnala. Pan farář se s námi pak dal do řeči. Znal i Boršice a místní sestřičky. Máme je pozdravovat. Také nám nabízel nocleh u něj v kanceláři. Ten jsme ale odmítli poměrem hlasů 2 ku 1 (Juřica,Pařez proti Somálcovi). Chtěli jsme totiž nalézt azyl na poutním místě Mariahilfe asi 5 km od Zlatých Hor. Škoda, že jsme Štěpu neposlechli. Pan farář nám popřál šťastnou smrt, pardon.. šťastnou cestu a my se vydali na poslední naši štreku. Pořád pršelo a my jsme šli skrytí pod Juřicovou pláštěnkou, nad námi se valili mlhy a mraky, ze kterých pršel drobný déšť..
Nahoru na poutní místo vede křížová cesta. Šli jsme po ní, protože je to nejkratší cesta. Pro nás to byla opravdu křížová cesta - pršelo, zima, mokro v botech a k tomu už téměř tma, že jsme neviděli ani kudy vede cesta. Kromě té tmy to hodně připomínalo cestu na kolách do Kojetína. Po nezměrném úsilí se podařilo přijít až k cíli. Hned nás ohromil ten veliký nový kostel a před ním nádvoří ohražené zděnými ambity. To už jsme však viděli za měsíčního svitu. A když se kolem valili mraky, bylo to zvláštní. K tomu na nás vyletěl hlídací pes a štěkal na nás a pak nás očuchával. Hlídač, který přišel po něm nás nechal přenocovat v ambitech, ale dost do nich fučelo. Chtěli jsme si někde usušit mokré oblečení a boty, ale hlídač nám řekl, že se v domě teď netopí, takže máme smůlu. Tož aspoň vaříme teplou večeři a čaj. Pařez se Štěpánem Somálcem se ukrývají na noc ke studánce, která je ve velkém výklenku ambitu a kde tolik nefouká. Sice tu crčí voda, ale to nevyvádí oba borce z míry a zacpávají si uši záchodovým papírem. Peťa si lehl na lavičky v ambitu. Uvidíme, kdo z nás se dožije rána a kdo umrzne. Spacáky máme vesměs mokré a oblečení taky. K tomu hodně fouká. Kdyby tolik nefoukalo, ani by nebyla zima. Ale takto je to opravdu utrpení. No, musíme vydržet, zítra už jedeme domů. A tak už jen vzpomínáme na oba naše parťáky, kteří už doma asi jsou. Dobrou noc.
Sobota 30.srpna
Ráno se naše nálada trochu zlepšuje když vidíme, že nikdo z nás v noci neumrzl a ve zdraví jsme se všichni dočkali rána. Počasí je stále špatné, fouká silný vítr a vnáší pod ambity mračna drobných kapek. Silně mrholí. Ale žijeme a nikdo není nemocný. Rychle vaříme teplý čaj, polévku, maso a nakonec i kafé, do kterého Pařez mísí i sušené mléko. Je opravdu výtečné. Hlídačův pes po nás loudí jídlo. Ale dáváme mu jenom čichnout ke spálenému lihu z vařiče. Uklízíme po sobě lavice a také se fotíme. Je to zde opravdu zvláštní, posvátné místo. Velký nový kostel a velký plac uprostřed pustých lesů. Bereme si ještě do flašek dobré vody. Tato voda jako jediná nemá nahořklou chuť, která je typická pro vodu z Jeseníků a proto nám chutná snad nejvíce. Odcházíme dolů po kratší cestě, kterou nám včera večer poradil noční hlídač. Křížovou cestu si tak zkrátíme o devět zastavení...Prší jak u blbých, krčíme se za chůze pod igelity, které nám bere vítr z rukou. Šimon Somálec pro pozvednutí začíná zpívat a skandovat různá hesla. Juřica se k němu přidává. A pak zpíváme všichni a za hlasitého povyku vcházíme do města Zlatých Hor. Peťa zkouší koupit tenisky - aby se konečně dostal do suchých bot. Od včerejska se čape v studených mokrých botech. Nikde ale nic nemůže sehnat a tak trpí dál. Od rána jsme vymysleli sice zlepšovák - dát si nohy nejprve do igelitového sáčku a pak teprve do boty, ale pomáhá to jen u suchých bot. A ty Peťa bohužel nemá.
Jdeme tedy na vlak, abysme ještě zajeli na Pomezí, kde jsou hezké jeskyně k prohlédnutí. Peťa to musí vydržet až do Ostravy. Vlakvedoucí Lojza nám ale jak na potvoru ujíždí s mašinou před nosem. A Francek s další mašinou jede až za 3 a půl hodiny. Musíme tedy jet autobusem, ale cesta na autobus bude trvat dobrou půlhodinu. V tom dešti se nám ale vůbec nechce. Avšak máme štěstí v neštěstí. Jeden pán prosí Šimona a Pařeza aby mu pomohli roztlačit auto. Za to nás pak vezme až k autobusovému nádraží. Hodně spěchal a tak Juřica, který právě seděl na latríně v budce u nádraží musel rychlo valit, ale naštěstí to stihl a nervózní pán se s námi rozjel na autobusák. Autobus nám jede za půl hodiny do Jeseníku. V Jeseníku pak přesedáme. Ještě stihneme v nádražním automatu koupit kafé a v bufetu kopnout jednoho velkého ferneta. Je nám totiž strašná zima. Pořád prší a fouká. Autobus nás dovezl až k jeskyním na Pomezí. Kupujeme si tu pohledy a dáváme se do řeči s pokladníkem. Ten nám také zjišťuje vhodný vlakový spoj do Ostravy. To nám velmi pomohlo. Vcházíme do jeskyní a Šimon Somálec se šibalsky ptá průvodce jestli tady také topíja. Prý bohužel né. Jeskyně nás udivují svou krásou a chodbičkami. Somálec podotýká, že by vysocí lidé jako on a Zvířena měli fasovat do jeskyní helmy. Některé průchody jsou opravdu o uražení hlavy. Juřica zase kousek dál vidí v jednom placatém průsvitném krápníku Somálcovu lopatku. Začínáme se chlámat ale polští spolunávštěvníci nechápou. Když pak vycházíme z jeskyní libujeme si, jak je venku teplo.
Tak, to byl náš poslední cíl. Teď už hajdy domů. Lépe řečeno do Ostravy. Jedeme tedy vlakem do Jeseníku a tady zase přesedáme. Máme tu 2 hodiny čas a proto si naposledy vyhazujeme z kopýtka. Batohy dáváme do úschovny a jdeme se podívat po nějaké restauraci abysme slavnostně u dobrého jídla a pití zakončili tento puťák. V nádražní hospodě nevařijou a tak zkoušíme hotel vedle nádraží Utíkáme v dešti tam, kde tušíme vchod. Vchod ale není vidět a tak obíháme cvičné kolečko okolo hotelu. Nakonec ale zjišťujeme, že tu mají zavřeno. Tož zdrháme v lijavci do města. Tady nacházíme konečně dobrou restauraci. Ve dveřích si místní můžou všimnout sáčků různých barev, které nám čouhají z bot. Pak se v teple trochu vyslékáme a Somálec tak překvapivě odhaluje vrstvu několika triček pod bundou. Všecky 4 jdou na něm vidět. Lidé asi nechápou. Dáváme si pěkně smažený sýr a chutný Šerák 11o, který nám připomíná jeden z našich dobytých vrcholků v Jeseníkách. V pohodě tu sedíme a z většího osycháme. Je to fakt v pohodě. Dva dni deště za námi. Bohu díky jsme vytrvali, vyhráli jsme sami nad sebou, bilancujeme celý ten zájezd a rozumujeme. Po dobrém jídle a pití se dáváme úprkem zpět na nádraží. Kupujeme tu ještě pohledy Jeseníku a Šeráku a vyzvedáváme si batožiny. Vlídná paní nám je vydává zadarmo a ještě si s ní povykládáme /hlavně Štěpa, to je největší besedník a lidový vypravěč na celé Moravě/. Zrovna však hlásijou 20 minut zpoždění a tož odcházíme do čekárny. Tady píše Pařez zápisky z hor. Vlaku se však přece jenom dočkáme a je dokonce velmi útulný, takový celý moderní. Vlak zahouká a odváží nás přes Mikulovice do Polska. Projíždíme poblíž silničního hraničního přechodu a za chvíli vjíždíme do polských Glucholaz. Odsud valíme směrem na Krnov a do Opavy. Potoky a říčky se zde opět po deštích zdvihají a někde už chybí od vylití jen pár centimetrů. Cítíme, že je dobře když odsud už odjíždíme. Všude totiž ještě vidíme následky hrozných povodní. Rozbořené domy, mosty a silnice, nánosy bahna a kamení a někde ještě voda i stojí.
Zde bych ukončil tyto zápisky z putování po Jeseníkách s cestovní kanceláří Pařez. Naštěstí nezkrachovala jak jí věštili mnozí prognostici. Bohu díky. Puťák to byl perfektní, měli jsme možnost vyzkoušet co je v nás - i na těle i na duchu. Ušli jsme 85 km na slunci i v dešti a udrželi jsme i v krizích naši soudržnost. Byli jsme dobrá parta, žádní ufňukanci a proto příště zase někde nashledanou.