Pieniny 2011

Na tento Pařeztour v roce 2011 se přihlásilo 11 účastníků. Dvanáctá Ida byla skolena chorobou. Moravská a česká část se setkaly na vlakovém nádraží ve Staré Lubovni.

Za Moravu to byl Petr Juřica, Luboš alias inženýr a doktor, Tomáš a bratr Vojtěch,

za Čechy - Maruška, Mája, Tonda, Lojza, Ondřej, Barča a Pařez - vedoucí výpravy. Naše první cesta vedla do místního obchůdku, který je umístěn v hale autobusového nadraží - tady jsme nakoupili potřebné pečivo a jiné potraviny.

Pak jsme pokračovali na poměrně vysoký kopec nad městem, na kterém se nachází Lubovnianský hrad, skanzen a středověký vojenský tábor. Rodiče s dětmi tu můžou strávit třeba celý den. My jsme měli čas kratší, neboť jsme chtěli přespat v půli cesty do poutního místa Litmanová - hora Zvir (Zvor). Prohlédli jsme si skanzen s dřevěným kostelíkem a hrad, na kterém nás upoutala předváděcí akce s dravci. I když dravci a pěvci (krkavec) neposlouchali, jak by měli, stejně jsme byli rádi, že je vidíme takto zblízka, což se moc často nestává.

Ale později jsme viděli i v horách Spišské Magury či Pienin podobné, a dělali jsme si srandu, že uletěli z Lubovnianského hradu. (Ale - kde by se měli tak dobře?)

Po prohlídce obou objektů jsme na chvíli poseděli v stylové restauraci skanzenu a dali si dobré jídlo a šš - šarišské pivo. Vyzvedli jsme si batohy, které jsme si mohli

uschovat na pokladně skanzenu a za velkého mračení vycházíme. Mračí se počasí, během dne bylo několik přeháněk a výhled nebyl zrovna dobrý. Navíc nastupujeme na modrou turistickou značku, která je jen málo udržovaná. Když jdeme po širých loukách, tak to tolik nevadí, ale když se musíme prodírat hustým podrostem a občas přeskakovat či brodit potok bez lávky, tak nás humor přechází. Jsme mokří už jen od těch keřů a trávy. Víme, ale, že pokud se nám podaří najít kapličku s pramenem u Čertovy skály (838 m.) nad vesnicí Jarabina, tak budeme na příští hodiny noci pod ochranou stříšky.

A to se také stává skutečností, když za soumraku přicházíme. Pod střechou prostranství, které slouží k venkovním bohoslužbám, sloužíme první mši svatou. Mezi námi jsou letos už tři kněží - k Lojzovi a Pařezovi přibyl Vojtěch. Po mši, při které máme k dispozici i kytaru od Máji, rozděláváme stany a kdo chce, spí pod širákem pod stříškou. V noci samozřejmě prší a stejně tak po snídani, když už se chystáme vyrazit. U pramene si nabere každý plnou zásobu vody. Další bude na hoře Zvir.

Po krátkém hýkání se nám podařilo rozehnat mraky a můžeme vyrazit. Jdeme přes rozmoklé louky, luční cesty jsou neschůdné, jelikož několik dní tu v kuse pršelo. Naštěstí od tohoto okamžiku už bude jenom pěkně. Jindy pohodová cesta je pěkně hnusná a nelepší se ani v lese. Nějaké odvodnění polních a lesních cest Slováci neřeší. Chodíme tedy někdy širokými oklikami, než se nám podaří připojit se na poutnickou cestu od Hraničného, která vede pod horu Zvir (rusínsky), slovensky Zvory (polsky Eliášovka 1023 m.). Na jedné z prostorných luk obědváme. Pařez přitom objevil ve schodkách salaše malou ještěrku a vyfotil ji zblízka. Zanedlouho vylezla i druhá, podle zbarvení samička a oba se vesele opalovali, dokud je nemotorný Juřica nevyplašil. Bratr Vojtěch řešil co uvařit? Ještěrky utekly, ale on má novinku - vše v jednom varném sáčku z prodejny pro náročné turisty v Brně, stačí zalít horkou vodou! Po dešti rostou i houby, spolu s Májou našli pár hříbků a muchomůrek - masáků. Že žijou mezi námi, za to vděčí svému sběratelskému umu. Slovo "uvařit" se stalo heslem letošního pařeztouru.

Uprostřed lesů jsme najednou uslyšeli zvony, jak vyzváněly poledne. Podle mapy to musely být zvony z poutního místa. Jelikož těsně před cílem trochu bloudíme na loukách, hodí se nám, že zvony vyzvánějí i "druhou" a to proto, že ve 14 hodin tu začíná mše svatá řeckokatolické církve. Nikdo z nás tu předtím nebyl a tak nevěděl, co očekávat. Myslím, že jsme byli všichni překvapeni, kolik se tu udělalo práce.

Původně zde na louce stála jen dřevěná chata, kde se dvěma děvčatům zjevila Panna Maria. Pak vznikla kaplička a otevřený oltář se zvonicí. Dnes se tu staví další roubené domy, nechybí WC, info, prameny vody, zdola vede vkusná křížová cesta. Vznikla nová asfaltová cesta pro osobní auta s parkovištěm (dotovalo EU).

Od posledního zjevení Panny Marie v roce 1995 se zde stále staví. Byli jsme překvapeni, kolik lidí sem přijíždí na mši svatou, která je tu o prázdninách každý den odpoledne. Byla tu i děvčata z Čech, která jela s námi vlakem do Staré Lubovni a znají se s bratrem Vojtěchem. Chtějí tu strávit více dní.

Po řeckokatolické mši následuje naše pařeztourácká. Místní kněží jsou ochotní. Jenže tím se všechno protáhlo a dnes musíme dojít do sedla Rozdiel (862 m.n.m.) - oficiální hraniční přechod pro pěší.

Scházíme do vesnice Litmanová, tu se občerstvujeme a za soumraku šplháme do podmáčeného sedla Rozdiel, kde bača teprve za tmy shání stádo ovcí na salaš. Mája a Síbřík fotí západ slunka. V noci opět prší a ráno je silná mlha - jsou to mračna odpařující se vody, které se jen pozvolna zvedají. Avšak když zmizí úplně - značí to, že bude nádherný slunečný den.

Cílem dne je dobýt vrchol Vysoké skalky 1050 m.n.m. Je to nejvyšší hora celých Pienin. Ze slovenské strany sem moc lidí nechodí, ale jelikož je to hora hraniční, tak se sem lifruje jeden autobus Poláků za druhým. Ještě štěstí, že vrchol dobýváme zrána, největší nápor polských turistů je později, zajímavé je, že jakmile stezka odstoupí od hranic a zabočí do slovenského vnitrozemí, jako když utne. Síbřík s Vojtou zabodovali,

když vylezli na Vysoké skalky - na vrcholovou skálu svépomocí. Z druhé strany jsou schody a zábradlí - to ale oba borci nevěděli. Odměnou jim za to byl úžasný rozhled po Malých Pieninách a údiv několika polských turistů. Po několika menších vrcholcích se naskýtá možnost občerstvit se v polské chatě pod Durbaškou. Lojzovi zde málem ukradli batoh. Alkohol se zde záměrně nenalévá, a tak popíjíme coca-cola nebo jiné nápoje, žízeň je velká a slunce nekompromisně kraluje celému nebi. Trochu jsme se občerstvili a umyli boty (mají zde i kartáč) a vyrážíme dál. Po pár kilometrech je možné koupit v jedné bačůvce ovčí sýr, ale máme problém s nedostatkem polských zlatých.

Díky špatnému značení si trochu zacházíme, ale nakonec přece jenom procházíme sedlem mezi Vysokým vrchem (899 m.) a Rabštínem (842 m.) a směřujeme do slovenského vnitrozemí. Na Rabštíně podle legendy býval loupežnický hrad, kde je dodnes nashromážděný poklad z výpadů loupežníků proti obchodníkům do Červeného Kláštora. Nemáme čas toto zkoumat. Petr Juřica je dobrý na hrabání studánek, ale toto po něm nemůžeme chtít. Pomalu scházíme travnatými svahy do Lesnického sedla (720 m.) a tady končíme naši dnešní pouť. Je tu slušný výhled (instalovány dalekohledy) a ve stánku prodávají chlazené lahváče. Mají také hodně turistických známek z okolí a pohledů. Za chvíli se spřátelíme a můžeme tu nejprve sloužit mši svatou a potom i přespat. Tomu předchází hra na kytaru hlavně v Lubošově provedení a grilování oštiepků od místních. Kolem druhé v noci to zapíchneme.

Ráno vyhrává tranďáček ze stánku na plné pecky, to aby nás vzbudili a my si co nejdřív sklidili stany. Přece je to tu národní park, že jo. Trošku se popravujeme a po mši zase vyrážíme. Na mši se seběhlo i několik domorodců, někteří dokonce přispívají na zmiňovanou opravu poutního místa Květnov v severních Čechách. Odcházíme za krásného počasí a výhledu na Vysoké Tatry směr západ, a to přes Haligovské skály, vrchol Plašnou (889 m.) a sedlo Cerla do Červeného Kláštora. V Haligovských skalách se nachází i několik jeskyní, bohužel jsou všechny zavřené. Z louky v sedle Cerla už vidíme část řeky Dunajec a strmou horu Holica (828 m.) se sedmi skalními mnichy. Po Dunajci vidíme splavovat jakési vory - pltě s turisty, ale jezdí i samotní vodáci na svých lodích. Těšíme se, že se taky svezeme. Každý měl za úkol našetřit si 10 euro na tuto atrakci.

Když sejdeme po blátivé cestě do Červeného Kláštora, nemůžeme nevidět silnou a vysokou ohradní zeď s kostelní věží. Ano, to je bývalý klášter kartuziánských a později kamaldulských poustevníků. Poté, co se trochu vzpamatujeme v hospodě pod Lipami, se vydáváme na prohlídku. Žilo zde 12 mnichů v čele s opatem, každý měl svůj domeček a zahrádku. Na společné modlitby se scházeli v kostele. Každý měl ve svém domečku malou modlitebnu, ložnici a dílnu. Přepisovala se zde bible do slovenštiny - do zdejšího dialektu a také byly pěstovány bylinky za účelem léčitelství. Do kláštera si zvykli chodit lidé s nejrůznějšími neduhy. Ubytovali jsme se pak v nedalekém kempu s výhledem na skály Tři koruny (982 m.), ale časté a krátké zvonění z kláštera snad připomíná záměrně dobu mnichů i dnes.

Kemp se rozkládá podél řeky Dunajec, takže se někteří z nás hned vykoupali. Největší odvážlivec byl Luboš, ale smočila se i Mája a Petr. Pro ostatní stačily funkční sprchy. V kempové restauraci se prodávali piva, kofotiny a teplé jídla. Zde jsme vydrželi tři dny a tři noci. Dvě eura za noc ve stanu je cena slušná. Jen po nocích tu řádili moravští vodáci a hlučně zpívali u ohňů, i cestou do stanů. Byli jsme rádi, když ráno s autobusem i loděmi odjížděli, ovšem netušili jsme, že se večer zase vrátí.. Náš druhý den v kempu jsme prožili bez batohů na zádech a byla to vítaná změna. Po snídani jsme vyrazili dobýt Tři koruny, lépe řečeno Trzy korony, neboť vrchol, připomínající Rozsutec je za řekou Dunajec, a tím pádem v Polsku. Tak trochu vypadá jako hřbet tyranosaura rexe z českého filmu Cesta do pravěku. Skály jsou nedostupné, jen ta nejvyšší je zpřístupněna díky soustavě železných žebříků a chodníků. Jelikož jsme vyšli brzo ráno, vyhnuli jsme se tlačenici a čekání. Po zaplacení vstupného v kase jsme prošli jednosměrným chodníkem bez čekání. Pozdější po nás už čekali 20 minut, a to se lidé na vrcholku jen vyfotí a zase odcházejí. Každopádně výhled je suprový. Někteří si prošli ještě okruh po skalách, kde jsou zbytky hradu a Mája dokonce zdolala druhou placenou rozhlednu - Sokolica (747 m.).

Dnes se musel od nás odloučit Luboš, zvaný inženýr či doktor. Poseděli jsme v turistické chatě PTTK Trzy korony u pivka Zywiec a pojedli v bačůvce nakoupeného ovčího sýra. Poté, co jsme Luboša nepřesvědčili, aby zůstal, rozloučili jsme se a Luboš odjel na svatbu, a my na lodičky. Teda ony to jsou takové vratké lodičky, předchůdkyně - slovanské dlabanice z jednoho kmene - najdete ve Velkomoravském muzeu. Aby nebyly tak vratké, tak se k sobě přivazovalo více takových kmenů a tím získaly na stabilitě i na bezpečnosti - kdyby se prorazilo dno jednoho, tak ostatní fungují dále. Dnes už to nejsou dlabané a tesané kmeny, nýbrž sbité s desek a je jich vedle sebe většinou 5. Kapacita voru - pltě je pak 12 lidí a 2 pltníci. Jezdí se jen po proudu, takže na konci trasy u obce Lesnica, se pltě naloží na náklaďák a převezou se do Červeného Kláštora. Kdo se plaví na kraji, musí počítat s tím, že se trochu omočí, záleží na divokosti vln v Dunajci. Výhledy na různé skaliska, které popisují pltníci jsou zajímavé (7 mnichů, Jánošíkův skok, Sokolica, Vylízaná skála, různé prameny) a kdo si chce trasu projet ještě jednou, může si na konci půjčit kolo a vrátit se podél vody na kole (asi 10 km). Jinak v cílové stanici čekají taxibusy, které vás odvezou zpět. Je tu i infocentrum, kde si někteří z nás koupili pltnícké tričko. Jenom Vojta si koupil pltnický klobouk. Tímto bych chtěl Vojtovi poděkovat za zapůjčení klobouku k focení a jiným reklamním účelům. A kolik je na klobouku mušliček, tolikrát se doplavil pltník až do moře. Dnes je to prakticky věnec mušlí kolem dokola kvůli módě. Taky si někteří z nás koupili vyrobenou fotografii, kde jsme s naším vorem a okolo rámeček folkorních reklam. Ale tak, dobré něco.

V hotelu Pieniny v Lesnici jsme povečeřeli, někteří hodně rychle a nechali jsme se odvézt taxi busem zpátky do kempu. Někteří šli ještě pařit, někteří spat. Další den jsme měli taktéž oddechový, i když jsme kráčeli v horku (ale bez batohů) asi 6 km na hraniční soustavu přehrad na Dunajci s hrady Niedzica a Czorstyn. Začínali jsme v Niedzici, kde bylo plno lidí, ale do hradu jsme se vešli. Dokonce nám dovolili uschovat naše zásobovací batohy s pitím v nepřístupných komnatách, takže jsme se podívali i tam, kam se normálně nesmí. Komnaty gotického hradu jsou podobně vyzdobené jako třeba na hradě Buchlov. Ondra s Pařezem se shodli na tom že vypadá jak Wolfenstein z počítačové hry. Z vyhlídky hradu jsme viděli na protějším břehu přehrady druhý hrad - Czorstyn a přeplavili jsme se tam pomocí benátských gondol. Původní město Czorstyn je dnes na dně přehrady a ta se po něm jmenuje. Nad městem stával hrad, dnes je to zřícenina, ale též hezky upravená, zakonzerovaná a v místnostech jsou různé výstavy o pltnictví na Dunajci nebo výroba mincí či jiné suvenýry. Czorstynský hrad je nejzápadnější výběžek Pienin a tak jsme symbolicky, po zvládnuté hřebenovce těchto hor, sloužili na louce za hradem, mši svatou (svátek Proměnění Páně na hoře!). Při plavbě zpět Mája různě chodila po loďce a pózovala, ti silnější z nás si to nemohli dovolit, neboť gondola byla dosti vratká. Vlastně brala méně lidí než pltě (10/12). V Niedzici jsme se občerstvili polským pivem a kvasem a nechali se odvézt busem do Nižnych Sromowců, což je přes Dunajec naproti Červenému Kláštoru. Tady jsme utratili zbylé zloté, které jsme si předtím vyměnili. Lojza si dal pstruha na grilu, jiní krkovičku na grilu nebo jiné pochutiny. Tak dlouho jsme seděli, dokud jsme vše neutratili a už potmě jsme se vrátili přes lávku nad Dunajcem (nová! v tur.mapách není!) zpět do kempu.

Dobrou náladu nám ráno pokazil hraboš, který v noci hryzal co šlo. Například Síbříkovi výstelku zad v batohu a Lojzovi kožený jazyk na pohorkách. Ohryzaných bylo více. Nastal den loučení. Jak v kempu, tak i v pařeztouru. Společně jsme sloužili nedělní mši na kempovém stolu a pak Síbřík, Maruška, Barča a Ondra museli odjet busem domů. Pozůstalí Pařez, Vojtěch, Lojza, Petr, Mája a Tonda měli ještě dva dny volno. Rozhodli se navštívit pod Haligovskými skalami výtečnou hospodu Goralský dvor. Odsud jsou krásně vidět bílé Haligovské skály. Po snídani (vejce se slaninou) - Petr s Májou a Tondou si ještě vyšli do skal po zelené značce. Naopak Vojta, Lojza a Pařez našli místo pod velkou břízou, kde byl stín a klid ke spánku. Jenom trochu zvonci cinkaly kozy, které se opodál pásly. Neděle je den odpočinku. Odpoledne slunečného dne jsme se posilnili kvalitním goralským jídlem a vydali se do posledního kopce - Veterný vrch 1111 m.n.m. Ale vylezli jen po Čierťaž 787 m. a kochali se krásným výhledem na sever a vlastně na většinu projité hřebenovky Pienin. Zbylou část si necháme na zítřek a pak už jenom sejít do lázní Vyšné Ružbachy a tam se okoupat v termálním kúpalisku. Jenomže v noci přišla bouřka a déšť a uschlé lesní cesty se opět změnily v bahňáky. To jsme litovali, že jsme včera večer nevyšli výšeji... Ale co se dá dělat. V potu tváře a v mlze jsme vystoupali na nejvyšší horu, která měla podle mapy slibovat krásný výhled. Bohužel. Mlha a začínalo pršet. Tak jsme se aspoň vyfotili a rychle spěchali do termálných kúpelí.

Jenomže díky kácení dřeva jsme pobloudili a naše čekání na teplou vodu se protáhlo. Místo, abychom po červené odbočili na Grúň 1038 m. a po něm na Kukuru 808 m., která je už nad Ružbachy, tak jsme zašli dál na kótu 1084 m., jenže nikdo se nechtěl vracet (kromě Pařeza). A tak nejprve pod vedením Petra, to byla ještě jakási pěšina a pak pod vedením bratra Vojtěcha, to už byl hustý prales, jsme začali scházet prudce dolů. Podmáčená rašelina, ztrouchnivělé kmeny stromů (místo, aby nás podržely, tak se lámaly...), vodní toky, nikde žádná cesta. Něco jako prales na Velké Javorině, bezúdržbová zóna. Narazili jsme sice na žlutou značku, ale ta šla napříč a my jsme potřebovali dolů, takže po chvíli zase zkratka... Pařez málem utonul v bahně, Mája je toho svědek. Jiní byli celí zelení od smrkového podrostu a lišejníků. Bohužel hub jsme moc nenašli. Nakonec jsme narazili na bahnitou cestu, která vedla dolů a z ní se stala časem asfaltka a už jsme byli v lázeňském městečku Vyšné Ružbachy. O to víc jsme se těšili na koupání. Lázeňských domů je tu více, my jsme chtěli využít místní hydrogen-uhličitanový termální zdroj s teplotou 36 st. Za 9 euro na 2 hodiny v lázních Izabella to nakonec šlo. V ceně byla i sauna, vířivka a jiné dodatky. V obci je využívaný i travertinový kráter, i tam se lidé koupali, ale je plněný obyčejnou vodou. A to bylo pro nás moc studené. Při koupání pod střechou bazénu Izabella občas vysvitlo slunce, ale když uplynula doba a my museli ven, tak začalo hodně pršet a foukat a tak to zůstalo celé odpoledne a večer.

V tom nečase napadlo většinu z nás odjet domů nočním vlakem. Jen Petr a Vojta by ještě zůstali. Na recepci lázeňského hotelu jsme zjistili večerní spoje a před odjezdem ještě zašli na pořádnou večeři, po tom sešupu z Veterného vrchu a po koupání vyhládlo. V selské restauraci Kamenný dvor v Ružbachoch jsme se dobře najedli a napili. Pak jsme odjeli do Staré Lubovně, kde jsme koupili pár plecháčů na cestu a okoštovali Steiger pivo, pokecali s chlapem, co půjčuje v Pieninách bicykle a nočním vlakem Šírava odcestovali na Moravu a do Prahy. Tak skončil slavný Pařeztour léta Páně 2011. Na internetu můžete objevit na webu youtube sestřihy fotek od Máji a na Facebooku od Síbříka. Co nás čeká příští rok, to ví zatím jenom Pán Bůh. Tož děkuji všem zúčastněným za skvělou partu a vzájemnou pomoc a těším se zase na nějaké akci Pařeztouru na viděnou.