Nízké tatry 2000

NÍZKÉ  TATRY  2000

/ze zápisníku zahraničního zpravodaje/

             Po zkušenostech dlouholetých se opět pořádala výprava s CK Pařeztour. Tentokráte do Nízkých Tater N.

            Rok 2000 byl rekordní v dosavadním počtu zájemců o tento riskantní a nevýdělečný podnik. V Boršicích na faře se jich sešlo na přípravném zasedání neuvěřitelných 23. Vedle ostřílených borců Miry- Pařeza, Juřice-Zvířeny, Tomáše-Gunguliša, Štěpy Šimona-Somálca, Blažeja (masér výpravy), Radka Gabroška, Zbyně, Aleša, Tondy, bratra Vojtěcha, Lojzy (duchovní asistent výpravy), Honzy-Medvěda, Petra, Luboša, kteří již jednou či víckrát přežili hrůzostrašné tažení s CKPařez, tu byli také noví a nažhavení účastníci z Moravy a Čiech - Jirka Collins, Zdeněk, Standa, Ida, Maruška, Jarek-Lanza, Joška, Vašek a Lída.

            Celá akce začínala zpočátku klidně. Účastníci byli pozváni na uklidňující návštěvu Velehradu. Prohlédli  si rovněž podzemí velehradské basiliky a kostry umrlých mnichů.

Do přípravy na zájezd byl také zakomponován pěší přechod z Velehradu do Boršic. Rovněž bylo nutné odebrat některým účastníkům přebytečná kila z batohu, aby nezemdleli na náročné stezce slovenských hôr. Konečně byla s přípravou spjata i první noc ve stanu na farské zahradě v Boršicích. Cestovní kancelář objednala déšť, takže účastníci měli možnost ověřit nepromokavost svých stanů a vychytat poslední mouchy při jeho stavbě a napínání. (Štěpa-Somálec a Lanza tuto možnost nevyužili a do rána měli mokré spacáky a také hlavy, měli však ještě dost fernetu a tak si ani nestěžovali.)

Když po mokré noci nikdo nesbalil kufry a neprchl domů k mamince, vydala se výprava po posledním varování Pařeza na cestu. Na programu byl nákup pečiva a zrychlený přesun na nádraží do Nedakonic. Nejrychlejší byl v přesunu patrně Joška, kterému se podařilo stopnout Avii a při předjíždění pochodujících hlasitě povykoval.

Z Nedakonic jsme jeli několika vlaky do Ružomberka. Na programu cesty bylo dopíjení vína z včerejší deštěm přerušené seznamovačky a zvláště rychlé výsadky a “naloďování se” do vlaků. Přesedali jsme 5x. Somálec se rovněž pokusil o atentát na kytaru nic netušícího oškvarky v kliku svačícího Pařeza. Svrhl kytaru z police na zavazadla - naštěstí to přežila, když její pád zmírnil pohotový inženýr Luboš.

            V Ružomberku jsme vyzkoušeli také slovenskou autobusovou dopravu. CK Pařeztour úzce spolupracující s Boží Prozřetelností nám poslala skvělý pohodlný a hlavně prázdný linkový autobus, kterým jsme se šťastně přepravili do východiska naší Nízkotatranské túry. Toto východisko se jmenuje Donovaly a leží asi v 1000m nadmořské výšky na západním úpatí Tater. Zde jsme se ustrojili do turistického oděvu, upravili přezky na batohách, zkontrolovali uzávěry na čutorách se slivovicí a vyrazili po hřebenu směrem na východ. Tímto směrem se ubírala celá naše výprava po další tři dny.

Kůsek za Donovalama, cestou na Kozí chrbát

Svižným krokem jsme se jali zdolávat první metry nízkotatranského terénu. Hned zpočátku jsme se dozvěděli několik dobrých zpráv. Pařez po zevrubném výslechu protijdoucích turistů zjistil, že se po cestě dá spát všude kde plánoval a  že je vždy v dosahu voda. To byla velmi dobrá zpráva pro účastníky zájezdu i pro Pařeza.  Lojza zvaný též familiárně Lola, zase zjistil, že spaní ve volné přírodě je v zdejším Nízkotatranském národním parku nově povoleno. A aby těch dobrých zpráv nebylo málo, Gabroško se Zbyňou přišli se zvěstí, že je při cestě velké množství borůvek. Nebyl důvod jim nevěřit, neboť měli ruce i rty celé modré jako v první třídě po hrátkách s inkoustovým perem. Posléze jsme byli modří všichni (a někteří se hádali, kdo je modřejší).

Tolik dobrých zpráv hned na začátku člověka ohromí. Aby však zájezd jen tak nelelkoval u borůvek, doporučil Pařez zdolat cvičně aspoň jednu pořádnou horu - aby se nám lépe usínalo. Ta hora se jmenovala Kozí chrbát (1330m), dala se sice obejít po vrstevnici, ale Pařez nás přesvědčil, že shora je lepší výhled. První na kopec vyběhl Blažej, za ním Lanza, Tonda a Somálec. Nahoře to bylo opravdu hezké, ale sestup nám dělal problémy....

Při pádech jednotlivých členů naší výpravy jsme se naučili docela obstojně látku o sedmi pádech v české mluvnici. Naštěstí žádný pád nebyl smrtelný a tak se Pařez oddechl. Konečně i on sám, zkušený svahor* měl své problémy. Nesl kytaru a musel velmi obezřetně balancovat, aby sebou nešlahl. Měl na nohách iba také kecky a terén bol veľmi šmykľavý.

            V sedle pod Kozím chrbátom jsme pak rozdělali stany - či spíše stanové městečko - nepovolená Techno-party mohla pokračovat. Pařez vytáhl kytaru proti trudomyslnosti a zpívalo se a představovali jsme se, kdo že to s kým vlastně na ty hory leze tak v jednej guči. Také jsme vtipkovali a to je důležité, protože je statisticky dokázáno, že z 36 výprav do Nízkých Tater zahynulo 6 hladem, 5 mrazem, 4 vysílením, 2 sežráním od medvědů a 19 trudomyslností !!!!

Trudomyslnost byla tedy kytarou pravidelně zažehnávána. Co však bylo horší, byla péče o hygienu a shánění vody. Voda sice byla, ale například v tomto sedle jen slabě kapala, takže se u studánky začínaly tvořit fronty. Navíc v sedle s námi spala ještě druhá parta, která chtěla kupodivu také pít.**  Blažej, jinak též Bajoš či Biagio, měl v sedle trochu jinou zkušenost. Potřeboval si někam odskočit, ale v sedle žádné veřejné WC nebylo. Naštěstí zahlédl kousek pod horským sedlem chatku s krásnou dřevěnou kadibudkou. Když ji šťastně obsadil, vyhrnul se znenadání z chatky pan domácí a zamířil k onomu místu úlevy. Krátce nato se strhla bitva o dveře kadibudky.      ...A Blažej vyhrál!!!

Pan domácí byl nucen ustoupit s tím, že přijde později. Ostatně udělal dobře, neboť Blažej, který se namakaný vrátil nedávno z vojny ovládá několik druhů bojových umění.

Tak skončil první den v Tatrách.

            V noci začalo pršet a pršelo do rána do 9.hodin, tak jsme mohli déle spát. Ovšem o něco dříve nás probudilo cinkání zvonců. Velké stádo ovcí v deštivém ránu stoupalo do sedla, kde jsme spali, těsně u stanů zahnulo na Kozí chrbát a tam zaujalo svou pozici na neuvěřitelně strmém svahu. Cinkání zvonců, lahodící uchu městského člověka, ovšem přerušil mokrý čumák ovčáckého psa čmuchající  v polootevřených stanech nějakou dobrůtku.

Venku už byl také Blažej s Vojtou, kteří vyzbrojeni nepromokavými bundami pobíhali spolu se psem mezi stany. Vymysleli se psem takovou hru. Vhodili do stanu nic netušící osádce kolečko sušenky a nabádali psa, aby si pro pamlsek došel. Tento po několika špatných zkušenostech s nevlídnými osádkami se zdráhal vstoupit, ale Blažej s Vojtou psovi pohotově pomáhali do stanu a místy ho tam i sprostě hodili.

Po takových hrátkách už se nikomu nechtělo spát a tak, když zanedlouho přestalo pršet, začali jsme vařit snídaně.

Posilněni chutnou krmí jsme se vydali na další úsek hřebenovky. Blažej projevoval nejvíce energie a tak jsme ho zatížili kytarou. Hned po ránu jsme začali stoupat do prudkého kopca - Prašivá (1652m). Vzduch byl ještě hodně vlhký, za chvíli jsem byli všichni mokří. Tento den jsme vystoupali hned o 500m výš - na úroveň ±1500m a pohybovali jsme se už nad pásmem lesa. Na hřebenech už byla jen tráva a sem tam lemovala cestu kosodřevina. Za Prašivou jsme prošli skrz jedno menší sedlo a vystoupali jsme na Malou Chochuľu  (1719m). Tady jsme se počkali, neboť rozestupy mezi námi byly velké. První přišel i s kytarou nedostižný Blažej a získal tak již druhou vrcholovou prémii. Blažej jako zkušený voják později příchozím radil nesedat si hned po výstupu a rovněž nepít vodu. Když však někteří otevřeli slivovicu, nic nenamítal a spěšně požil.

Z Malé Chochuľe byl moc hezký výhled na hory okolo. Byla vidět zvláště Velká Fatra na západě, kterou zdolalo loni 12 odvážlivců z letošní jedenadvacetičlenné party. Také byly vidět Roháče a Chočské vrchy na severu a Veporské vrchy na jihu.

Zde na Malé Chochuli jsme si dělali malé svačinky, ten výstup byl opravdu náročný a také jsme převlékali propocená trička. Blažej nám radil použít též větrovku. Pro zahřátí jsme si vařili čaje. Vojtěch s Blažejem dělali také čaj. Mätový čaj měli vlastní, ostatní chutné ingredience vysomrovali - cukr od Štěpy, slivovicu do čaju od Luboša a citrónový granulát od Lanzy. Čekalo je však nemilé překvapení, když našli na dně pět kusů uvařených a vyluhovaných klíšťat. Vlastně jen čtyři, protože páté - největší nedostatečně nasáknuté - plovalo na hladině.

Toto Vojtěch zprvu málem požil. Když si toho však všiml, musel čaj s lítostí vylét.

Naše cesta pokračovala dál přes Veľkou Chochuľu (1753m), kde jsme se zapsali do vrcholové knihy a Košarisko (1694m) do sedla pod Skalkou. Tuto štreku absolvovali zkušení borci Šimon Somálec a Honza Medveď podle svého zvyku na boso. Šli by ještě dál, kdyby nezačalo pršet a mazlavé bláto se neusazovalo pomedzi prstmi na bosých nohách oboch turistov. 

Pohled z Veľkej Chochuľe na inverzní úkaz

Jak už bylo řečeno, CK Pařez objednala také jednu dešťovou přeháňku se silným větrem, aby si účastníci mohli vyzkoušet své nové pláštěnky. Po skončení dešťové ukázky jsme odložili pláštěnky a vrhli jsme se na borůvky hojně rostoucí při cestě.

V sedle pod Skalkou jsme chtěli obědvat. Pro čas obědu zařídil asistent výpravy Petr Zvířena slunečné počasí. (Díky.) Vytáhli jsme mokré celty stanů a využili slunce pro sušení.

Místy se po obědě vařila káva.

Lojza byl odhalen, že ukrývá v nevinné láhvi od bylinných kapek alkoholický nápoj.

Dále nás čekali vrcholy Veľká hoľa (1640m), Latiborská hoľa (1643m)- odkud byl opět hezký rozhled, a dále Zámostská hoľa (1645m) a Ďurková (1751m). Téměř celou cestu foukal silný vítr. Museli jsme si dávat pozor, aby nám nenafoukalo do uší. Tento divoký hôrsky vietor ale velmi dobře rozháněl mraky. Tyto se stihly jen převalit přes hřeben hor a už zase mizely v dálce. Počasí se velmi rychle měnilo. Přesto se stihli někteří z nás opálit či dokonce spálit (Lola, Tonda). Horské slunce je velmi silné.

Kolem páté hodiny odpolední jsme se blížili k cíli dnešní etapy - do sedla pod Ďurkovou, kde nás čekala turistická útulňa.

Nejhůř na tom byl z nás asi Blažej. Ne že by nemohl, právě naopak. Byl zvyklý na tvrdý vojenský režim a mnohakilometrové běhy s 50 kg zátěží - současný nízkotatranský terén ho nemohl plně uspokojit. A tak ke konci dnešní štreky, kdy už jsme mleli z posledního, Blažej se rozběhl do kopců, aby si změřil síly s turisty, kteří už byli dobrý kilometr před námi a měli turistickou útulňu na dosah ruky. S úžasem jsme hleděli jak nám batožinár* Blažej mizí z očí. Ony turisty se mu podařilo předběhnout těsně za vrcholem a na útulni měl desetiminutový náskok !!

My ostatní jsme se do půl hodiny také doplazili.

Turistická útulňa nás mile překvapila. Pařez a Zbyňa tu byli před šesti lety a připravili nás na chatrnou stříšku a hliněnou podlahu. Za 6 let se však mnohé změnilo. Stavba je kamenná a patrová. Dole se topí a vaří, v hořením patře se dá za úplatu spát na solidních dřevěných prknech a kdo má štěstí - i na matracích. S vděčností jsme po dvou mokrých nocích přijali možnost spánku pod střechou. Pro děvčata jsme vybojovali 3 matrace a ostatní natáhli pohotově karimatky na volnou podlahu. Bylo dobře, že jsme přišli tak brzo, neboť už tu bylo dost turistů a po nás přicházeli ještě další - z obou směrů tatranské magistrály, takže se v chatě, či u chaty, shromáždilo asi 70 lidí. Většinou mladí lidé.

Někteří zkušení a chladnomilní členové naší výpravy odmítli pohodlné spaní a v suchu a teple a rozdělali si venku stany. Byli to Juřicovci (Juřica-Zvířena, Gunguliš a Aleš), Šimon a Medveď se Staňou.

Večeři jsme si vařili všichni venku. V chatě bylo pro nás trocha pridraho - polévka 30 Sk atd. Někteří vynalézaví jedinci rozebrali dlažební kostky poskládané u zdi chaty  a pohotově z nich vytvořili malé pícky. Pořád dost foukalo, takže zámecká dlažba fakt bodla.

Ovšem bezplatné služby dvou kadibudek jsme využívali všichni, ať už jsme spali v chatě či mimo ni. Byl to opravdu luxus. Blažejovi se obzvlášť líbila vkusně instalovaná umělohmotná sedátka. No, jako v hotelu!

Také studánka nás překvapila - měla silný zdroj vody a mnozí využili hojnost vody k očistě. Vojtěchovi vyšla ovšem očista draho, neboť zapomněl na šutru u studánky své zánovní hodinky.

Večer jsme strávili  v společenské místnosti a Lola vedl besedu na téma vztah chlapce a dívky a manželské otázky. Byl to hezký večer.

Akorát Pařez venku při vaření večeře přechladl a měl zimnici a horečku. Nadopován patáky usnul a ráno se probudil zdráv.

            Ráno bylo vůbec hezké. Bylo krásně jasno a teplo.

Trošku nás zchladil požadavek vedoucího útulně, abysme zaplatili za nocleh. Vybrali jsme tedy nějaké milodary (poplatek 50 Sk byl dobrovolný) a vyslali Lojzu a Blažeja - naše dva nejdrsnějí borce - aby skrovný obnos předali. Vedúcí chaty byl spokojen i s tím málem a předávání se obešlo bez zbytečných incidentů.

Když jsme se nasnídali, vyrazili jsme na další štreku. Vycházeli jsme  jednotlivě, podle toho, jak rychle stihla osádky toho kterého stanu připravit a pozřít snídani. Mezi prvními byli jako obvykle Collins, Staňa, Ida - údernice výpravy, Šimon Somálec, Zdeněk atd. Poslední byli s železnou pravidelností Luboš s Joškou. Jejich kuchyně byla ovšem velmi bohatá a vyšperkovaná specialitami a přísadami, které by s sebou nikdo na hory netáhl. Luboš jako inženýr pamatoval i na mytie riadu a měl malý jařík (tzn.malé balení Jaru). Oba však byli fyzicky velmi nadaní, takže nás vždy po chvíli dohnali.

Dnešní cesta vedla prudkým stoupákem na Chabenec (1955m), kde zahynul při jeho přechodu partyzán Ján Šverma (1944). Dnes naštěstí nikdo nezahynul.

Byl odsud hezký výhled. Při stoupání na vrchol jsme měli tu čest seznámit se slovenskými kamzíky. Zbyňa s Pařezem si vzpomínali, že před šesti lety viděli nějaká taková zvířata pobíhat na Dereších. Člověk se až diví, jak můžou tyto terénní kozy žít v skalách, že nehňápnou dúle, mnohem lépe by jim přece bylo dole na travnatých lukách.

Hbitý fotograf Lojza-Lola vyhotovil foto kamzíků, než nám zmizli dole ve skalách.

            Tento den se pohybujeme převážně ve výšce 2000m. Zase je to o pětisetmetrový schod výše než včera. Hřeben už nemá kosodřevinu, jen tu a tam trávu, jinak je to samá skála a velké bloky volně ložených žulových kamenů. Už to začíná připomínat vysokotatranský terén.

Od Chabenca postupujeme dál přes Kotliská (1937m), Poľanu (1889m) na první dvoutisícovku Dereše (2003m), dále pak Chopok (2024m), kam se dá vyjet i lanovkou, dál na Konské (1889m) a Krupovu hoľu (1927m) na nejvyšší horu Ďumbier (2048m).  Ale poporiadku.

            Kolem poledního vystupujeme na Dereše. Zde obědváme. Jelikož je neděle, vytahuje Vojtěch volajakú lahôdku - Capuccino! Je to trumf dne. Mlsně se olizujeme a naprázdno polykáme. Vojta má dokonce dva druhy - Vanilka a Irish. Jedno dává spolustanovníku Blažejovi. Ostatní máme smůlu. A tak si také  dáváme to nejlepší a kocháme se výhledem. 

Dereše. 2003 metrů. Je to už celkem vysoko, nic tu neroste. Jenom zakrslá travička a lišejník

Jak už bylo řečeno, je neděle a to je den, kdy má člověk ze svých všedních starostí pozdvihnout svou mysl k Bohu. Protože nemůžeme jít na mši svatou, konáme aspoň bohoslužbu slova.  Pro tyto chvíle se nám dokonce umoudřilo počasí a vysvitlo slunce. Ovšem Staňa, který byl dnešní den v životní formě, Dereše přeběhl a zastavil se až na Chopku, kde pohotově zjistil cenu piva. Zdeněk musel pro něho zaběhnout, abychom mohli začít s bohoslužbou slova.

Dnes se čte příhodný text - o proměnění Ježíše Krista na hoře - každá hora, na kterou vystoupáme, se nám má stát horou proměnění, kde se více a více připodobníme našemu Bohu - a to ve smyslu slov: “Buďte svatí, neboť já Bůh jsem Svatý”. V prvním čtení jsme četli rovněž o hoře. Bylo to o hoře Sinaj, kde Mojžíš obdržel desky Desatera.

Kdo dává dobrý pozor, zjistí, že se v Bibli až nápadně často mluví o horách. Je to místo setkávání Boha s člověkem. A člověk by se měl z tohoto setkání vrátit lepší a svatější.

Když jsme si na Dereších odpočali a nabrali nových fyzických i duchovních sil, šlapeme dál po kamenné cestě na Chopok. Tatranské dvoutisícovky jsou zde spojeny vojáky vybudovaným kamenným chodníkem. Materiálu je všude dost. Docela dobře se po tomto chodníku jde, člověk nemusí dávat pořád pozor, aby nezakopl o volně ležící šutr, nebo si nevymkl kotník. Někteří jako Staňa, Šimon či Medvěd po chodníku i utíkali!! A když už byli jednou v tom běhu, tak s batohy vyběhli i Chopok, i když na ten už chodník nevede. Nezastavila je ani hospoda pod Chopkem, která jinak spolehlivě zbrzdila zbytek výpravy.

Tu jsme si nechali batohy a nalehko vyběhli na Chopok. Zde se to jen hemžilo lehkooděnci, kteří sem byli vyvezeni lanovkou z Dämenovskej doliny. (Díky lanovce je Chopok rovněž nejnavštěvovanější horou celého Slovenska.)

Na Chopku je instalovaná deska různých směrů výhledu, Blažej pohotově připsal i směr Boršice.

V hospodě pod Chopkem jsme si dali zasloužené pivo. Ovšem byli jsme trochu zklamaní, čekali jsme dajakú slovenskú špecialitu a narazili jsme na čehúnského Velkopopovického kozla. No, ale přece jsme se zapřeli a touto tekutinou spláchli vyschlá  hrdla.  

Tak se oslavuje dobití dvoutisícovky. Mimochodem, na Chopku sa čapuje Plzeň

Také jsme koupili a poslali pár pohledů našim “přízemním” přátelům z Čiech.

            A po chvilce zotavení už jsme pádili na nejvyšší vrchol našeho putování - na Ďumbier. Ďumbier byl opět dobyt batožinármi, a to v (přibližně) tomto pořadí: Medveď, Staňa, Joška, Štěpán jdoucí složitější cestou přes skalní výstupky, dále první žena výpravy - Ida, dále Zdeněk, Collins, Tonda a Vojtěch. Ostatní dobyli vrchol bez batohů, neboť si je nechali v sedle pod Ďumbierom. Nahoře bouřlivě batožináři vítali svého posledního druha - Vojtěcha, který se zcela dobrovolně rozhodl ztéci horu se zátěží na zádech (na rozdíl od ostatních, kteří jdoucí napřed netušili, že se budeme vracet zpět do sedla). Ovšem tu nastal  malý incident, neboť jeden ze slovenských turistou je okřikl ať tak nehulákají, nebo se kamzíci polekají a popadají ze skal.  

Ďumbier a celá výprava CK Pařeztouru u kříže

Jiný slovenský turista byl mírnější a všechny nás vyfotil. Odměnou se mu dostalo hanácké pálenky.

Ještě chvíli jsme se kochali z pobytu na nejvyšší hoře Nízkých Tater a místy se po skupinkách fotografovali. Byla odsud vidět téměř celá cesta, kterou jsme od Donoval ušli. Výchozí bod byl už hodně v dálce... Pak jsme se pomodlili  u velkého dřevěného kříže modlitbu Anděl Páně a dali jsme si po štamprli na to dobytí hory hor.

            Za dobré nálady jsme se vraceli dolů do sedla pod Ďumbier, kde jsme měli odložené batohy. Zde Pařez změnil plán  a místo dál po hřebenu na Štefánikovu chatu jsme začali prudce klesat po serpentinách do Dämenovskej doliny. Sestup byl jak o přeshubu, jinými slovy, velmi náročný. Sestoupili jsme asi o 1000m níže. Při sestupu jsme už dole, v nižších polohách narazili na hôrsky potôčik. Zuli jsme se a začali se čváchat ve vodě a pobíhat po kamenech v korytě potoka. Byla to osvěžující koupel. Potok se jmenoval Dämenovka a po pár kilometrech se ztrácel v jeskynním komplexu Dämenovských jeskyní. Ve vodě vydržel nejdéle pobíhat starý otužilec Štěpa Somálec. Voda byla ukrutně ledová.  

Dämenovská dolina. Moc hezké místo. Zde můžete vidět, jak vznikají ekologické katastrofy

Naštěstí nám Štěpu divoká voda neodnesla do jeskynních průrev a tak jsme mohli v klidu vyrazit na poslední úsek cesty.

Prošli jsme několik kilometrů mírného klesání skrz les a vyšli jsme na Lúčkách v Dämenovskej dolině. Tady jsme obsadili louku (jak taky jinak - na Lúčkách), rozbili jsme tábor a začali se shánět po vodě. Už se stmívalo. Průzkumníci Gabroško a Pařez objevili restauraci v kempu Lúčky.  Tož jsme tam vyrazili s prázdnýma flašama na vodu pod pažou. Hospodský nám vyšel vstříc a ochotně načepoval vodu všem. Byla to velice dobrá voda.

Ale také tam měli velice dobré pivo, a tak se tam zakrátko strhla ochutnávka piv. Koštoval se Smädný mních, Šariš, Martiner, Tatran, Kamzík, Kelt, Zlatý Bažant, Corgoň. Téměř ke každému pivu měli starší z nás specifický vztah a to z minulých ročníků Pařeztouru., Martiner - Velká Fatra, Kamzík- Roháče, Smädný mních - Slovenský ráj atd. Pilo se a vzpomínalo na všechny minulé zájezdy (a pohromy). Byla to taková hezká vzpomínková akce.

Samozřejmě, že nezůstalo jen u pití. Téměř všichni si dali taky něco k jídlu, aby si popravili žaludek z tábornické stravy minulých dní.

Při nočním návratu na louku nám pak dělalo trochu problémy najít naše stany. Štěpa se holedbal, že cestu zná, ale i on pobloudil, stejně tak i Pařez a ostatní. Tonda s Blažejem ho za to chtěli zmučit, ale Pařez se ho zastal.

V noci se pak přehnala nad námi bouřka. Byla to pořádná tatranská bouřka. Blesk stíhal blesk a déšť v silných poryvech větru důrazně a vytrvale bušil do chatrných stanů. Všichni jsme se modlili, aby blesk neuhodil do některého z “megasmrků”, které na louce ojediněle rostly a pod kterými spali někteří z naší výpravy. Většina blesků naštěstí směřovala do Ďumbieru a hlavního hřebene (tuto noc jsme tam měli podle původního plánu spát). Ale i do Dämenovského údolí to občas šlahlo.

Naštěstí nikdo nezahynul. Jen někteří měli hodně mokro ve stanech a umyté hlavy. Byli to spáči v jednoplášťových stanech (které tímto CK Pařeztour nedoporučuje pro turistické akce N). 

Ráno v Dämenovskej dolině. Pro některé čas k sušení všeho, na co si sáhl déšť

            Všechno však přebolí.

Když brzo ráno začali Šimoni vynášet a sušit spacáky, věštil Tomáš-Gunguliš dobré počasí. A skutečně bylo.

Někteří se šli koupat do nedaleké říčky Dämenovky, která zde v údolí už hodně zesílila. Koupel byla skvělá a medvědy nerušená.

Poněvadž nám už zase chybělo pitné vody, sbalili jsme stany a šli opět do kempu Lúčky. Starý známý u výčepu se zhrozil, že jsme spali na louce - “...a to sa nebojíte medveďov? Tuna sú veľa.”

Někteří z nás objevili na chatě zrcadlo a měli možnost se opět po několikadenní pauze seznámit se se svým obličejem. O výkřiky překvapení nebyla nouze.

Blažej mezitím našel poblíž restaurace jezírko, kde se proháněli pstruzi. Jako zkušený rybář věděl jak jim přilepšit. Šel na jisto. Zamířil k popelnicím. Pod popelnicemi  nasbíral spoustu tučných vypasených červíků. Pstruzi se mohli radostí zbláznit.

Jelikož se blížilo poledne, nastal čas duchovní přesnídávky. Vojta s Lojzou měli připravenou katechezi o smíření a potřebě odpuštění. Téma odpuštění je i jedním ze stěžejních v letošním Jubilejním roce. Katecheze byla tak poutavá, že i kozy, které se popásaly opodál, přišly aby zvěděly nějaký ten rozum. Trochu nás ovšem rušily svými zvonci.

Po katechezi jsme odjeli na prohlídku Liptovského Mikuláša. Řidičovi autobusu věnoval Luboš krásného hřiba, asi 20cm vysokého, kterého našel Blažej za zastávkou autobusu.

V Liptovském Mikuláši už bylo počasí trochu jiné. Město nás přivítalo bouřkou, průtrží mračen a kroupami. Uvízli jsme na nástupišti autobusového nádraží. Naštěstí jsme měli hudební nástroj proti trudomyslnosti. A tož jsme zpívali a pařili až čekající lidé nechápali. Když se počasí trochu umoudřilo, šli jsme do centra.

Nejprve jsme si chtěli odložit batohy pro snazší prohlídku města a popřípadě i sehnat nocleh. Pařez, Vojta a Lojza zamířili na faru. Zde prosili faráře, jestli bychom si mohli nechat batohy na pár hodin na faře, a že máme takovou žízeň, že bychom u nich i přespali.

Dobrý a bodrý farár bol z toho trocha zmätený, ale nakonec vyhověl a propůjčil nám velký katolícky dom v cetre mesta. Byl tam velký sál, kuchyňka i WC. Poté, co jsme se tam usídlili, vyšli jsme konečně do ulic neco si užít.            

Prohlédli jsme si centrum, vyměnili nějaké peníze, podívali se do gotického kostola a nakonec,  že završíme túru někde v putyce. Blažej vymyslel plán; všichni se na 10 minut rozprchneme po městě, zjistíme ceny, koľko stojí vyprážaný syr a kapacitu restauračních zařízení. S nejlepším tipem se vrátil Somálec. V Grillbaru pro nás srazili stoly a začali točit pivo a vyprážať syr. Ostatních zákazníků si nevšímali. Tito po chvilce znechuceně odcházeli. Nasytit vyprážaným syrem 23 hladových krků není žádná legrace. Jediný problém byl v tom,  že měli málo taléřků. Tak jsme popoháněli ty, kteří dostali jídlo první, aby rychle dlabali a mohli se umýt taléřky pro další. Nemělo to chybu. Vyprážaným syrem a Corgoněm byla výprava jednohlasně prohlášená za úspěšnou.  

Na zdraví!!! Stálo to za to.

Večer jsme ještě zašli na mši. V Liptovském Mikuláši je krásný gotický kostel a chodí tam hodně lidí na mši. Nás nejvíc udivil houslový doprovod varhan při mši. Veľmi mladý pánko kaplan, který měl mši, nás pak pozval na farskou zahradu na táborák. Před kostelem jsme s panem kaplanem vyhlásili soutěž o nejzbožnějšího svahora. Zbožnost se hodnotila dobou strávenou v kostole. Nejdéle tam vydržel Luboš.

Pak jsme šli na farskou zahradu, kde nás přivítal volně pobíhající besný farský pes. Měl totiž besnotu (vzteklinu). Zklidnili jsme ho salámem. Rozdělali jsme oheň a pařili jsme dlouho do noci. Občas nám tam romanticky zaševelila fontána s designem předválečné sprchy.

Byl to hezký večer. Vyprávěli jsme si zážitky z hor. Byl tam i pánko kaplan a děcka z Lipt.Mikuláša. Na závěr jsme se u ohně pomodlili a v modlitbě poděkovali za zdárnou výpravu do Nízkých Tatier. Pán kaplan nám dal napokon požehnanie a šli sme spat.

            Poslední den na Slovensku jsme začali opět mší. Teda jenom dobrovolníci. Udivilo nás, že o čtvrt na sedm přišlo na mši dobrých 40 slovenských občanou.! 

Posnídali jsme, upratali po sobě domček a poděkovali kaplanovi aj farárovi za ubytovanie a na rozlúčku jsme jim dali okoštovat moravskú halúzkovicu. Taky jsme jim zakřičali “ciky ciky cak hoj hoj hoj”.

            Včíl nás čekal poslední cíl - návštěva Dämenovských jaskyní. Batohy jsme nechali v úschovně na nádraží a odjeli ještě jednou do Dämenovskej doliny. Tady sme vystúpili a prohlédli si Dämenovskú jaskyňu Slobody. V Dämenovskej dolině je několik jeskyní. Prohlížejí se zvlášť, ale jsou v podstatě spojené. Celkem jsou dlouhé asi 30 km. Podařilo se nám získat několik polovičních lístků. V nejnižších místech jeskyně jsme mohli spatřit ponornou říčku Dämenovku, v které jsme se včera koupali. Jeskyně byly velice pěkné, spousta krápníků - stalagnitů, stalaktitů a stalagnátů a také podzemní jezírka.

Za  ušetřené poloviční si pak někteří koupili ve stánku langoše a Smädného mnícha.

Také jsme potkali u jeskyní Gabroškovy povedené kamarádíčky z jednoho moravského spolča. Gabroško se pak k nim přidal a bačoval na Slovensku ještě 3 dny.

Šimon, Stano, Zdeno, Vašo a Medveď do jeskyní nešli. Zůstali v Liptovském Mikuláši. Pařez jim nabízel leták s nabídkou kulturních akce v městě. Co se však kultury týká, tak prý šli okolo Jánošíkového muzea. Víc se z nich nepodařilo dostat.

Na nádraží jsme vyzvedli batohy, za posledné peniaze nakoupili zásoby potravin na cestu a naskákali do vlaku. V městě jsme zanechali Gabroška a Luboša, kterým se na Slovensku moc líbilo. Gabroško pak zdolával v příštích dnech dvoutisícovky v Roháčích.

Po cestě jsme konzumovali rybičky, a to tím způsobem, že olej byl na všech oknech vlaku. (za to může nejmenovaný člen hanácké frakce naší výpravy). Ještě na Slovensku jsme se rozloučili s Juřicovcama - Alešem, Tomášem a Juřicou, kteří přesedali a jeli směr Hranice na Moravě. Lojzovci a Boršičáci přijeli za bujarého zpěvu slováckých písniček do Uherského Hradiště. Zde se jim podařilo taktickým manévrem zmocnit se autobusu do Boršic.

V Boršicích šli někteří smýt tatranskou špínu do o něco čistší boršické přehrady. Pak se konala malá rozlúčková party “U Helenky”. Tuto noc se naposledy na farské zahradě rozprostřelo stanové městečko. Aby to nebylo Lojzovcům líto, v noci opět pršelo. Ale takové ostřílené borce už to nemohlo rozházet.

Na závěr Cestovní kancelář Pařez děkuje účastníkům za vytvoření skvělé party a prožití několika hezkých dní na Slovensku. (Puchýře ani odřená záda však neproplácí.)

Každá duše, která se pozdvihuje, pozdvihuje svět.

 Tímto CK Pařeztour děkuje salesiánům z Ostravy za zapůjčené stany a všem ostatním dobrodincům za materiální, morální a duchovní podporu.

(pozn: všechny pravopisné chyby jsou záměrem autora)

Niekedy dopočutia.