Labské pískovce 2008

Tož tento Pařeztour začal dost "na divoko". Sešli jsme se na faře v Jirkově, kde slavil Pařez svoje 35.narozeniny. K poslechu a tanci hrála cimbálová muzika Jirkovák. Blažej s Pavlou, Šimon s Pařezem a Juřicou zpívali jak o dušu. Bohužel, na odpolední cestu vlakem už nám alkohol nezbyl.. No jo. V Ústí nad Labem jsme přestupovali na autobus do Tisé. Kdo mohl, tož se posilnil. Do Tisé jsme přijeli večer a už se nám nechtělo nikam lozit. Zvlášť, když je to tu přísně chráněné. Tož jsme zašli do kempu pod Tiskými skalami a ubytovali jsme se za rozumnou cenu. Postavili jsme si stany a Pařez, jelikož slavil narozeniny, si pořídil šéfovskou chatku. Ale vlezli mu tam Lojza, Ondra a Mačuda. K narozeninám dostal při této příležitosti od bratra Vojty nové tričko s nápisem "35 - Pařeztour 2008" a na něm nažehlenou fotku sebe sama. Zepředu i zezadu. Od správce kempu dostal maskáčový klobouček. Takto vystrojen i s družinou a černými brýlemi, šel do místního hotelu na večeři. Ale odmítl platit za všechny, zvláště Síbříkovy vodky byly nad jeho síly. Ráno jsme se vyfotili. Ale také jsme se rozešli. Někdo šel domů.

 Labské pískovce jsme prošli křížem krážem. Počínaje Tiskými stěnami a Děčínským Sněžníkem přes Hřenské soutěsky a Pravčickou bránu až po Kyjov a Krásnou Lípu. Ptáte se kdo jsou ti hrdinové? Tady je máte: velký Pařez, Bratr Vojtěch, včelka Mája, Šimon Somálec, otec Lojza, Andrzej (Ondroš - provozovatel Ondroš-tourů za turistickými známkami), charitní sestra Marie, horský bratr Tonda Mačuda, mlíkař Síbřík a vedoucí zahradnictví Peťa Juřica. Já jsem do těchto míst chodíval častěji a musím říct, že jsou nejhezčí u nás. Místopis byl tedy O.K. Horší bylo počasí. Buď byla mokrá zima a třásli jsme se zimou nebo vedro, takže jsme byli spálení. Pravda, já jsem chodil do těchto končin jen na jaro a na podzim, kdy je počasí stabilnější. Dávám to jako doporučení všem případným návštěvníkům. Kdybyste to šli jako my celé od západu na východ, tož ujdete 65 km, nepočítaje v to autobus, vlak a lodičky.

 Začali jsme skalním městem Tiských stěn. Je to úžasné bludiště pískovcových skal, které jsou už v pokročilém stádiu eroze a preparace povětrnostními vlivy, takže vypadají dost podivně až pohádkově. Najdete tu různé lochny (ďůry), průduchy, divotvorné obrazce - nejznámější je "Tvář" u první pokladny a "Želva" neboli "Kovadlina" u druhé. V tomto bludišti byly natáčeny i Letopisy Narnie. Při procházení skalami měl Síbřík dojem, že bloudíme. Ale to jsme jen hledali správnou cestu, jak jsem ho ujistil. Důležité je zachovat klid. Na pařez-tourech vždycky bloudíme a vždycky poprší, to přece víme, ne?

 Našim druhým cílem byla jediná stolová hora v České republice, totiž Děčínský Sněžník 723 m.n.m. Za mnoho let bude masiv stolové hory rozeklaný, ale zatím drží při sobě. Děčínský Sněžník je letos naší nejvyšší horou. Vylézt na něj nebyl takový problém. Ještě výš se dostanete, když vylezete, jako někteří pařeztouráci, na vrchol kamenné rozhledny. Odsud uvidíte České Švýcarsko, Saské Švýcarsko, záhyby Labe, Děčín, Jílové a Krušné hory. Moc pěkný kruhový výhled! Chtěli jsme si na památku vzít razítko, ale někdo ho už ukradl. Tak nám paní dala jen obyčejné - náhradní. To jsou lidi, co? Tady jsme se občerstvili. Poléhali jsme na dřevěné lavice a sledovali slunce a mraky, jak se na obloze neustále střídají za podpory čerstvého větru. Saské Švýcarsko a jeho stolové hory, které odsud vidíme, si necháme na příště. Letos ze Saského Švýcarska navštívíme jen údolí Křinice.

 Ze Sněžníku, na kterém naštěstí nesněží, pokračujeme dál veselou chůzí. Jen jednou jsme vyvedeni z míry, když na nás z houští vybafne Šimon! Scházíme kolem Koňské hlavy (626 m.n.m.) prudce dolů k silnici a u rozcestí Kristin Hrádek zjišťujeme, že pojede autobus, který nám ukrátí další cestu. Chceme jet. Jen Tonda Mačuda chce jít. Tak ať si jde! Ale on se zdráhá a vykrucuje. Nakonec všichni nastupujeme do zmenšeného busu a necháme se vyložit v osadě Maxičky. Tady totiž mají hotel a před ním koupací vodní plochu. Sice mraky zvítězily nad sluncem, ale posilněni Lojzovou slivkou - Lojza, Pařez, Mája, Vojtěch a Šimon skáčou do vody a plavou. Vojtěch dokonce až na druhou stranu, kde vyplašil jakési kachny. Jestli měly dlouhé kalhoty, to neví.

 Už je večer a proto si dáváme v restauraci večeři. Těsně před soumrakem se zvedáme a pokračujeme směrem k Labi. V půlce trasy to kvůli tmě balíme a končíme. Jen pro tento den! Zde Lojza s Pařezem slouží mši svatou. Místo se jmenuje Čertova voda. Je tu jakási studna, stoletý vodojem a skrze dveře se valí voda. Během noci se valí voda i shora, z nebeských průrev. Tož v noci je veliké hemžení a stavění stanů. Ráno neprší, ale je mlha a rostou houby. Houbaři nám ukazují macaté úlovky. My jdeme podél Labe po silniční stezce pro cyklisty a vyhlížíme převozníka na druhou stranu, který by nás převezl pod vyhlídku Belveder. Bohužel nás převezl a beze slova omluvy či upozornění odjel nakupovat do Děčína. Smůla. Slunce už hodně praží a jsme spálení. Jdeme se zchladit i zchladit zlost do krčmy u chlapa. Ten nám dává točené a jinak má vše na háku. Čeká, až přijdou houbaři a že jim pak udělá jídlo. Dává radu, že je možné pokračovat na saskou stranu, kde je taky převozník, nebo jet vlakem do Děčína a odsud autobusem. My volíme druhou možnost. Parného pochodu po asfaltce už máme dost... V Děčíně jsme si aspoň koupili zásoby a šli na pořádný oběd.

 Pak se necháváme vyvézt až na Mezní Louku, což je jakési turistické srdce Českého Švýcarska. Zde je kemp a Národní park, takže řešení je nasnadě - ubytujeme se! Pařez opět objednává šéfovskou chatku. Do ní si schováváme batohy a nalehko odcházíme na Pravčickou bránu a zpět. Pravčická brána je opravdový unikát, který zblízka působí úžasným dojmem. Kolem se tyčí množství skalních stěn, z nichž nejzajímavější jsou tzv. Stříbrné stěny. Je odsud vidět i kužel Růžového vrchu - náš věrný průvodce po celé cestě. Dáváme si něco na občerstvení na Sokolím hnízdě. Večerní cesta podél skalních stěn nekonečnými zatáčkami s množstvím dílčích výhledů je prostě úžasná. V kempu je už skoro tma. V blízkém lese je sloužena Lojzou mše svatá. Pařez s Šimonem mají krizi a leží.

 Ráno v srdci Českého Švýcarska je super. Vypadá to, že bude hezky. Na recepci si schováváme naše těžké bágly a kytaru. Nalehko vyrážíme dolů do soutěsek říčky Kamenice, abychom obdivovali skály úplně zdola a také, abychom se svezli loďkami s průvodci, kteří dobře znají místní kraj i zdejší rozličné skalní útvary. Jeden převozník mluvil perfektně "rusky" a místní Rusové byli z něho dost vedle. My jsme se mohli smíchy popukat. Všichni budou souhlasit, že nejlepším zážitkem byl vodopád, který se na nás spustil těsně vedle nás. Mohl za to převozník, který ho spouští speciálním tahadlem. Jinak kromě loďek v Divoké a Edmundově soutěsce jsme absolvovali spoustu prolézání skalních tunelů, můstků a převisů. To se nedá vypovědět, to se musí zažít. Jistě mi dáte za pravdu, že spolu s Pravčickou bránou to byly dvě nejhezčí místa našeho vandru.

 Lidí tu bylo jako much. Poláci, Němci, rusky mluvící, anglicky mluvící. No, jak v Babylóně. A tak jsme byli rádi, když jsme v Hřensku u hotelu Klepáč nastoupili do busu, který nás odvezl na Mezní Louku a my jsme dál pokračovali tichým lesem na Malou Pravčickou bránu. Byl to pěkný stoupák. Čekal nás kopec Větrovec (450 m.n.m.). Ten nás provětral! Šimon už nemohl. Vsadil se totiž s Idou, že ponese celý čundr na zádech pařeztourácké zpěvníky a k tomu kytaru. Ale Šimon se přece nevzdal a i když to vypadalo, že se každou chvíli vzdá nebo se zhroutí, tož kopl do vrtule a šel dál. Šimon je dobrý nosič.

 Malá Pravčická brána je něco o něco menší než originál, ale také má svou zvláštní atmosféru. Je zde výhled, byť jen dílčí. Odtud jsme trochu sešli lesními schody po "divočákově stezce" (kdysi jsem tu potkal divočáka tváří v tvář) až ke hradu - spíš zřícenině, s názvem Šaunštejn - loupežnický hrad. Jedná se o vysoký skalní útvar a hrad byl do něj vytesán. Ze zdí nezůstalo nic. Zůstaly jen vytesané místnosti či polozapuštěný sál na samém vrcholu a samozřejmě sýpka - či hladomorna? Na tento hrad se leze po žebříkách a není to žádný med. Žebříky jsou vtěsnány do úzkých rozsedlin a není lehké po nich vystupovat, ale hlavně sestupovat. Potkali jsme tu partu mladých, kteří to neřešili, neboť měli s sebou lana. Tož tak. Z Šaunštejnu byl opět hezký výhled, tentokrát jen Z-J-V - od Děčínského Sněžníku přes Růžový vrch a Vysokou Lípu až po Jedlovou horu s rozhlednou.

 Na Šaunštejnu jsme se všichni vyfotili a šli dál. Cesta nás přivedla do hospody ve Vysoké Lípě. Bylo pěkné vedro. Zchladili jsme se dobrým pivkem a posilnili smaženými věcmi a jinými specialitami. Pak už stačilo jen dojít do kempu Mosquito a byl konec. Krásný večer na loukách u Vysoké Lípy. U šéfovské chatky jsme sloužili mši svatou. Večer jsme strávili u společného stolu v hospůdce. Pořád tam chodila cizí kočka. Pan číšník ji posléze vyhodil. Měli jsme z toho humor. Kdo chtěl, mohl se osprchovat, nabrat pitnou vodu nebo jen tak lelkovat. Druhý den po chutné česnečce odcházíme směr Dolský mlýn.

 K Dolskému mlýnu vedou hrazené lesní schody, scházíme opět do údolí řeky Kamenice. Tu se točila pohádka Pyšná princezna. Z mlýna toho moc nezůstalo, ale budova se po letech konečně opravuje! Byl také opraven most. Toto místo je jedno z nejkouzelnějších v Českém Švýcarsku. Těším se, až tu bude nějaká stylová umírněná osvěžovna pro turisty. Podél říčky pokračujeme dál ke Královskému smrku. Tady odbočujeme od Kamenice a podél potůčku jdeme klidnou cestou až tam, kde má náš Ondroš svůj mlýn. No pravda! Jmenuje se Güntherův mlýn nebo také Starý mlýn. Jelikož otvírají až v poledne, jdeme na blízký lesní palouk sloužit mši s hudbou kytary a pak už jdeme do otevřené mlynářské hospody. Je tu moc fajn a tak si dáváme oběd. Síbřík si dává místní specialitu - mlynářskou kaskádu. Pivo Budvar (mi) zde chutnalo asi nejvíc z celého vandru.

 Dobře posilněni odcházíme přes Jetřichovice (drobné nákupy) na Jetřichovické skály. Opět docela slušné stoupání. Úmorné. Ze začátku i chmurné, neboť zde vyhořel les při známém požáru před dvěma lety. Tehdy vzala za své i chatka na Mariině skále. Nyní už tu stojí nová, lepší. Má totiž i ochoz se zábradlím, takže pařeztourák může bezpečně pozorovat okolí, aniž by se musel mírnit v pití slivovice. Slivovice tady nahoře bodne, silně tu fouká a je oblačno. Pak seběhneme a pokračujeme houpavým skalnatým terénem na Vilémininu vyhlídku. Opět krásná vyhlídka. Zde chatka není, jen zábradlí. Jetřichovice máme jako na dlani, před sebou Růžový vrch a vlevo přibývá kuželů hor Lužických. My ovšem nejdeme vlevo, nýbrž dozadu, směrem na Deutschland. A tak po vyfocení krás odcházíme a přes Tokáň (jedno pivko a Ondroš i razítko+TZ) pokračujeme do opuštěných příhraničních skalních měst a hvozdů. Na jednom stromě je krásně opravený starý obraz se svatým Hubertem a jelenem.

 Stále se pohybujeme v území Národního Parku. Kemp zde není. Musíme přespat načerno a pod širým nebem. U panenské jedle (2 km před státní hranicí) je tedy vyhlášen rozptyl. Každý se schová, jak umí. Sraz je druhý den u skalního útvaru Černá brána. A tak každý spal jak mohl a každý má své zážitky. Naštěstí nepršelo a ani kontrola nás nenašla a my jsme se ráno našli. Prolezli jsme tedy Černou branou (Čornaja vorota) a šli k říčce Křinici. Tu jsme přebrodili a náhle jsme se ocitli na německé straně! Tady spal bratr Vojtěch s družinou. Ovšem terén strmý! Nahoru sice kdysi vedly dřevěné schody, ale ty byly dávno pryč. Museli jsme po čtyřech a s velkou opatrností a námahou vyšplhat asi 100 metrů a už jsme měli vyhráno, neboť jsme se octli na modré turistické značce. Toto byla asi nejnáročnější cesta (vlastně necesta).

 V pohodě si vykračujeme dál a narážíme na turistický rozcestník v němčině. Němčináři i neněmčináři spekulují, co je tam asi napsáno. Pařez velí vzhůru! Už to tady zná. Kdo chce, může jít úzkým schodištěm v skalní průrvě na skalní vyhlídku, jež je součástí Kirnitzschklamm. Průrva je opravdu velmi úzká, místy jen 40 cm a při své strmosti je problém projít. Nahoře je malá dřevěná budka jako útočiště při zlém počasí. My máme oblačno a trochu mrholí. Je dopoledne, snad se to vybere. Dolů shlížíme na řeku Křinici, která je druhou v Česko-Saském Švýcarsku, která je splavná. Ostatně to vidíme zanedlouho, když jdeme podél řeky a máváme lidem na loďce. Jako u Kamenice, je říčka lemována strmými skalami. Ale zde jde stezka i podél plavby - to na Kamenici není možné - buď se plav nebo se vrať! A tak přicházíme na Obere Schleuse, kde je Bootstation. Již od roku 1879 se tu konají plavby. Sběratelé turistických suvenýrů mohli obdržet turistickou známku a také krásné pamětní razítko. Dáváme si v přístřešku německé pivo Radeberg (u Drážďan) a je docela dobré. I když je zima. Začíná pršet a od řeky táhne chlad. Po chvíli svačení vyrážíme v pláštěnkách dál. Jdeme lesem podél Křinice, rostou tu houby a my procházíme bývalým českým mlýnem a posléze hraničním můstkem. Na hranicích na Zadní Doubici se nalézá pamětní deska se jmény zemřelých při pochodu smrti roku 1945.

 Podél Křinice se stále držíme a odbočujeme proto směrem na Turistický most a zde směr Kyjovské údolí. V podstatě ale jdeme pořád při Křinici. Dnešní den takto ujdeme asi 12 km (od Černé brány po Kyjov). Cesta po asfaltce je vleklá a slabě prší, proto si dáváme v přístřešku na Turistickém mostě po štamprli. Podél cesty by měly být i jeskyně - zvláště Jeskyně víl nebo Vinný sklep - jsou hodně známé. Jak nás poučuje pracovník Národního parku, Jeskyně víl je nejhezčí v zimě a na jaře, kdy se tam tvoří ledové krápníky. Proto ji letos vynecháváme a odbočujeme raději na skalní rozhlednu s honosným názvem Kyjovský hrad. Z hradu toho moc nezůstalo, ale nám, co jsme Moraváci to nevadí. Byli jsme na Kyjovském hradě! Vyhlídek je tu směrem na Kyjov víc, ale cesta je samozřejmě po skalách krkolomná a my už nemáme náladu. Proto se vracíme na asfaltku a zanedlouho přicházíme do osady Kyjov.

 Zde se počasí trochu umoudřilo; mraky se roztrhaly. Pro jistotu vcházíme do hospody. Vevnitř je útulno a je vidět, že je to turistická hospoda. Mají tu i turistické známky. Super. Mája vytahuje kytaru, hrábla do strun a vyloudila tóny; někteří do toho přidaly tóny hrdelní a už se to rozjelo. Jak už to známe, zanedlouho se ozývaly výkřiky Civil, Za pár! Mája je naše hvězda! Dali jsme si tu závěrečné jídlo a pití. Na závěr nám hostinský poručil po štamprli. Přípitkem jsme ukončili náš vandr napříč Labskými pískovci a Českým Švýcarskem.

 Přespali jsme v háji za Kyjovem směrem na Krásnou Lípu. Ráno bylo hezky a tak nám nedělalo problémy vyrazit záhy. Po cestě do Krásné Lípy se vlastně už nic důležitého nestalo, jen to, že se ztratil Šimon. Tam, kde se na cestě museli přelézat dřevěné ohrady pro krávy, tam Šimon šel podél a sešel do pryč. Lidí se pak optal, ale už to bylo marné. Musel jít jinudy a do Krásné Lípy přišel později. Hledal nás a našel podle Májina báglu. Tak měl štěstí, že ještě kousek filmu o Českém Švýcarsku v infocentru stihl. Tož tak. Společně nalezení a s radostí jsme šli před infocentrum. Zrovna v Krásné Lípě probíhala přehlídka aut veteránů, tak jsme se kochali. Šimon podotýká, že je chtěl stopnout, už když nás doháněl, ale nikdo nechtěl zastavit. Proč asi? Byli to frajírci němečtí.

 A to je vlastně konec. Odešli jsme na nádraží, kde jsme bohužel nenašli občerstvovnu a tak Peťa Juřica ještě navařil polévku na lihovém vařiči. Popojeli jsme do Děčína, kde jsme se vrátili do restaurace z přestávky vandru a dali si pěkně do břicha! Jen škoda, že se nenašlo víc odvážlivců na tento vandr. Letos byla opravdu krásná příroda! Někdy příště však nezapomeňte na Saské Švýcarsko!!! (Königstein, Bastei, Kirnitzsklamm, atd.) Druhá poznámka se týká trička, které jsem letos dostal. Byl to Vojtův dobrý nápad. Mohli bychom si na příští Pařeztour pořídit speciální trička. Co vy na to? S pozdravem Češi!

sepsal Pařez