Kriváň a Belianské Tatry 2006

            Krásné podzimní počasí se přímo nabízelo k podzimnímu vandrování a tak se několik lidiček domluvilo a jeli společně obdivovat krásy slovenských hor. Už v nedělní večer  nasedli do vlaku Mirek zvaný Pařez, Lojza, Ida, Maruš a Ondra. V Pardubicích přistoupila nová tvář Markéta, v České Třebové se přidal Jirka Collins a v Hranicích jako poslední nad ránem přistoupil Tomáš Gunguliš. Výpravy se tentokrát nemohl zúčastnit jinak stálý klient Gu-Gu Touru – Petr zvaný Juřica, protože zůstal doma se zánětem středního ucha.

            Ve vlaku byla poklidná atmosféra, krásně vonělo cukroví ze svatby Zdeňka Kozelky, které dostal Lojza na cestu. Pařez zase měl 4 litry burčáku. Ačkoli předpovídal, že burčák až do Hranic nedojede a na Gunguliše již nic nezbude, mýlil se. Burčák totiž měl velké grády a byl ve stádiu, kdy sice čistí krev ale špiní kalhoty, proto se jej skoro nikdo neodvážil konzumovat. Cesta rychle ubíhala a my o čtvrt na devět vysedali ve stanici Štrba. Ve vlaku jsme pro průvodčí nechali zbytek cukroví a taky časovanou bombu – láhve s burčákem. Byly již dost natlakované. Jaký byl jejich další osud, bohužel nevíme.

            Ve Štrbě jsme přesedli na zubačku a nechali se dopravit na Štrbské pleso. Cestou začalo trochu pršet, proto váháme, zda neodložíme plánovaný výstup na Kriváň až na zítřek. Asi půl hodiny čekáme, jestli se počasí neumoudří, avšak i mlhou zahalené hory nám nenápadně naznačují, že dneska z nádherných rozhledů nic nebude.

Odcházíme se proto aspoň ubytovat na turistickou ubytovnu ŠKP, kde máme zamluvený nocleh. Vcházíme do verandy a sháníme se po recepci. Nikde ani živáčka. Po chvíli zvenku přichází dva pánové, jeden z nich je správce chaty. Je z nás celkem „na větvi“, že jsme přišli tak brzo a že chceme nocleh na dva dny namísto zamluveného jednoho. Pařez s Tomem s ním jdou do kanceláře se domluvit. Správce si jich však nevšímá, věnuje se svému radiopřijímači, na kterém se snaží naladit nějakou stanici. Pařez a Tom mezitím nejistě přešlapují a neví co si o tom mají myslet. Tom vytahuje krabičku Marlborek a snaží se ho uplatit, pán je však bohužel nekuřák a krabičku cigaret mu hází k nohám. Vážně přemýšlíme, že vycouváme a půjdeme hledat nocleh jinam. Naštěstí se do jednání vkládá Lojza a s pomocí chlapa, který přišel zároveň se správcem získáváme nocleh na dva dny. S příchodem do pokojů se nám zdá, že někdo posunul čas asi tak o třicet let zpátky do hlubokého socialismu. Všechno je v dezolátním stavu, na záchodě dokonce nejdou pořádně otevřít dveře, protože se vyvrací zděná zeď kadiboudy. Sehnali jsme opravdu to nejlevnější ubytování.

            Rozhodli jsme se, že dnes podnikneme malý výlet na Popradské pleso. Kousek se vezeme zubačkou a pak už pěšky po asfaltce. Kolem nás se objevují nejen nádherná tatranská panoramata, ale také obrovské paseky, které má na svědomí loňská vichřice.

U Popradského plesa je základna pro chatu Pod Rysy, kde je nachystaný materiál, který ochotní turisté mohou vynést nahoru. Odměnou je jim horký čaj gratis, v případě těžších kousků je to čaj s rumem. Tentokrát jsou zde nachystány propan-butanové lahve. My se však na Rysy nechystáme a přemisťujeme se do Chaty u Popradského plesa a koštujeme halušky.

 Popradské pleso

Zaznívá sice návrh zajít si nahoru na kopec Ostrva (1984m.n.m.), avšak převýšení je dost velké a počasí je stále proměnlivé. Proto pokračujeme v procházce kolem plesa až na symbolický hřbitov (slovensky cintorín). Mrtvým na památku, živým na výstrahu.

            Na ubytovně máme mši, jako tradičně ji na úvod vede Pařez. Po mšičce ještě jdeme na procházku po okolí, hlavně se podívat na to pleso a taky doplnit tekutiny v nějaké osvěžovně. Nakonec nacházíme útočiště v nedalekém Plesnivci. Né že by byl plesnivý, ale jmenuje se podle rostliny „plesnivec“, česky „protěž“. Dlouho se ale nezdržujeme, protože ráno chceme brzo vyrazit na ten Kriváň. Tož dobrou noc!

Úterý – den druhý, den dobytí Kriváně

V sedm vyrážíme na túru. Jdeme přes Štrbské pleso a pak dále přes les až na Jamské pleso.

Echt fotogenické Jamské pleso

Tady na sebe čekáme a chvilku se zastavujeme u plesa. Je to nádherné podzimní panoráma. Není divu že fotoaparátky cvakají jak o závod, až to přilákalo hejno kachen, které k nám pohotově připlulo. Pokračujeme vzhůru na Kriváň. Počasí nám přeje a viditelnost je velmi dobrá. Obzvláště nádherný je pohled na sousední Západní Tatry – Roháče.

Pod Kriváněm

            Na vrchol Kriváně se dostáváme kamenitými poli kolem poledne. No ještěže jsme si to včera rozmysleli, aspoň nemusíme dneska tolik kvaltovat. Na vrchu na sebe čekáme, obědváme a fotíme se. Collins vytahuje svůj tradiční doutník, který si dává jen na nejvyšších vrcholech pařeztourů a toto nejvyšší vrchol na sichr je (2495)! Čekáme, že dorazí Ondra, ale ten se svými novými neprošlápnutými botami zůstává čekat asi 100 metrů pod vrcholem Kriváně. Počasí se trochu horší, z údolí se začíná valit mlha, a tak se zvedáme k odchodu. Vyzvedáváme Ondru a sestupujeme dolů zpátky do civilizace.

Na Kriváni

            Po návratu Na Štrbské pleso chvíli odpočíváme, ale po chvíli se někteří vydáváme na průzkum, pátrat po dřevěných turistických známkách, které sbírají Pařez  a Ondra. Známky však nikde nemají, kromě turistického centra, které je však už dnes zavřeno a otvírá až zítra dopoledne, to už však budeme na cestě do Belianských Tater. Tento večer opět kotvíme v Plesnivci, tentokrát nezůstáváme jen u tekutého a koštujeme místní halušky a bryndzové pirohy. Docela nám po tom Kriváni vyhládlo.

Středa – den třetí, Belianské Tatry

 Ráno se loučíme s ubytovnou, kterou už možná zakrátko zařadí mezi národní zříceniny :-). Vybíráme mezi sebou peníze za nocleh a Lojza se nabízí, že zkusí domluvit slevu a díky jeho diplomatickým schopnostem se mu to daří.

Na nádraží ještě někteří na poslední chvíli kupují pohledy, takže taktak stíhají odjezd šaliny do Starého Smokovce. Tady máme přestupovat na bus. V mezičase se Ondrovi a Pařezovi daří objevit v nádražní trafice dřevěné turistické známky. Mají tady několik druhů, Kriváň však mezi nimi chybí. Škoda. Autobus stíháme „tak akorát“ a už frčíme do těch Belianek. Cestou míjíme zastávku Belianské jaskyně. Jestli nám vyjde čas, tak se tady na zpáteční cestě zastavíme. Máme vysedat ve vesnici Ždiar, bohužel nevíme na které zastávce, nakonec díky radě ostatních spolucestujících na té správné u které začíná naučný chodník do Belianských Tater.

Belianky

Belianské Tatry už jsou několik let pro turisty zavřené, jediná výjimka je právě zmíněný chodník. Zpočátku jdeme po asfaltu až k budce, kde se vybírá vstupné. Přestože je již po hlavní turistické sezóně, čeká tam na nás paní výběrčí. Asi dostala echo, že tam dneska přijdeme. My samozřejmě rádi přispíváme  na ochranu tatranské přírody :-). Dále už vede jen chodníček, který docela začíná stoupat dovrchu, máme dnes překonat převýšení přes tisíc metrů. Máme se na co těšit. Do toho ještě začíná slabě pršet, takže musíme dávat pozor ať na kamenech neuklouzneme. Na některých místech jsou dokonce do skály zaražené skoby nebo zavěšené řetězy. Viditelnost kazí hustá mlha. V jednom okamžiku se však rozplývá a tak jsme za námahu odměněni nádherným pohledem na bílé vápencové skály. Čekáme na sebe v Kopském sedle.

Kopské sedlo

Tady už mlha mizí a my máme možnost krásně vidět štíty Vysokých Tater. Zatímco vaříme oběd, tak se k nám přiblížilo stádo kamzíků. To je něco pro naše fotoaparáty. Vůbec se nás nebojí a pokojně se pasou opodál.

Terénkozy

Je na čase popotáhnout dál. Máme dvě varianty noclehu – buď v Chatě u Zeleného plesa anebo v levnější chatě Plesnivec. Z Plesnivce to budeme mít zítra blíže do jeskyní, proto se rozhodujeme pro druhou variantu. Cestou se ještě zastavujeme u plesa, kde si Gunguliš omývá tvář a pak už jen hodinka cesty a jsme tam. Po cestě Pařeza dopichaly vosy, které se rojily z hnízda u pěšiny, neboť nějaký nedobrý člověk jim to rozbil. Chata Plesnivec je sympatická dřevěná chatička, v přízemí je kuchyň, jídelna a nahoře pokoje na spaní. Konečně jsme všichni, akorát jsme to do setmění stihli. Vycházíme ještě ven vedle chaty a za svitu čelovek máme polní mši. Po večeři se docela brzy odebíráme do podkroví. Máme za sebou náročný den, překonali jsme převýšení přes tisíc metrů.

Čtvrtek – den čtvrtý, jeskyňový

Počasí dnes opravdu ráno nevypadá růžově, občas drobně poprchá a po kopcích se valí mlha. My však musíme pokračovat a tak opouštíme tuto útulnou chaloupku a vyrážíme. Chatař nám ještě dává rady, jak si zkrátit cestu k Belianské jeskyni. No snad to nějak najdem. Cestou dolů potkáváme školní výlety jdoucí nahoru. Dneska však moc pěkné počasí na výlet není, začíná pršet čím dál více až musíme vyzkoušet naše pláštěnky. Kousek před Tatranskou Kotlinou potkáváme dva chapy s koňmi, kteří tu stahují dřevo. Markéta se jich ptá na cestu a posléze i dává do řeči. Zjišťujeme, že svět je asi opravdu malý, jeden z chlapů byl v Markétině rodném městě - Pardubicích na vojně. Přicházíme na parkoviště u jeskyní. A protože do následující prohlídky nám zbývá více než hodina, využíváme volné chvíle k obědu. Tom s Markétou vaří v tržním stánku polévku ze sáčku, zbytek se odchází posilnit do blízké koliby. Šenkérka sa páčí. No ja, páči sa. Jenom se jí nelíbilo, když Lojza vysypal celou kořenku s paprikou do svých kroket. Co má pak dát dřevorubcům, až přijdou na oběd? Marně se Lojza bránil, že kořenka měla asi špatný uzávěr. Hodinka utekla jak nic a tak se přesouváme k jeskyním. K velké radosti Pařeza a Ondry tady prodávají dřevěné turistické známky. Prohlídku máme v několika jazycích, napřed ji na jednotlivých stanovištích odvykládá paní průvodkyně, potom dálkovým ovladačem zapne zabudovaný kazeťák, kde má nahrané ostatní jazykové mutace. Focení je zde povoleno jen pro ty, kteří si zakoupili zvláštní povolení. Proto někteří z nás fotí jen tajně, když se nikdo nedívá. Lojzu však průvodkyně načapala, takže si od ní povolení musel zakoupit. Opravdu je na co se dívat - Belianská jaskyňa je totiž největší a nejkrásnější v celých Tatrách. Jsou tu i velká převýšení a jak jsme byli zvyklí na ty hory, narozdíl od lidí co vylezli z polských autobusů, tak na nás musela sprievodkyňa kričat: Len pomaly! Tož teda pomaly, no. Po prohlídce odcházíme zpátky do koliby, kde nám šenkérka pohlídala batohy a rozhodujeme se kam dál. Hor a turistiky už jsme si docela dost užili, proto nasedáme na autobus a vyrážíme vzhůru za kulturními památkami a taky se trochu ohřát v termálu. Naše první zastávka je v obci Strážky, kde bychom si chtěli prohlédnout kaštiel (pro ty, co to stejně jako já nevěděli, tak je to zámek). Stíháme poslední prohlídku před zavírací dobou.

Kaštiel

Dále se přemisťujeme do Kežmarku, kde Pařez s Lojzou zkoušejí, jestli by nás nechali přespat na místní faře. Pan farář však není přítomen a tak se máme přijít zeptat asi za hodinu. Mezitím se jdeme trochu porozhlédnout po městě, kde bychom mohli zajít na večeři. Pan farář nás ochotně přijímá a dává nám k dispozici dva pokoje. Takže se ubytováváme a jdeme do vyhlédnuté restaurace něco „pohodit za šprušle“. Bohužel nás tady ani nenechávají srazit dva stoly k sobě, takže sedíme rozděleni na poloviny. Taky na jídlo musíme dost dlouho čekat. Nakonec jsme se přece jen dočkali a sytí a spokojení se vracíme na faru. Podle přísloví „Jak si kdo ustele, tak si i lehne“ se ukládáme ke spánku – někdo na zemi, na lůžku nebo na matračkách. Collins doufá, že se mu podaří usnout dřív jak všichni ostatní, aby ho nerušilo chrápání. Bohužel ho však někdo předběhl a tak milý Collins odchází spát na chodbu.

Pátek – den pátý, den termální, den poslední.

Ráno máme mši svatou v překrásné katedrále. Zůstalo tady i několik zbožných místních, kteří tu zůstali ze mše, kterou měli před námi. Vše proběhlo důstojně, akorát Pařeza s Lojzou trochu pohoršilo, že na obětním stole měli počítačovou myš. Při bližším ohledání však zjistili, že je to nový typ mikrofonu, takže se naštěstí předešlo případnému trapasu. :-)

Místní pan kostelník je velice vstřícný a po mši svaté nás ještě chvíli nechává prohlédnout si katedrálu. Proto jej pozýváme na košt našich životabudičů, což neodmítá. Na oplátku od něj dostáváme pozvání, že tadyk máme zorganizovat od nás nějaký poutní zájezd. Tož uvidíme, snad něgdy...

Po odchodu pana kostelníka si dáváme snídani. Gunguliš vytahuje eso z rukávu – plechovku s párky a ohřívá je v pokoji na svém turistickém plynovém vařiči (liháček by  kvůli parketám neprošel :-) ). Vtom přichází pan děkan a zve nás, že můžeme pojíst ve farní jídelně. Tož tam potom jdeme aspoň na kafé, které nám uvařily farní hospodyně. Pak už se zvedáme a jdeme na prohlídku města. Pařez a Ondra mají zálusk na turistickou známku Kežmarského hradu. Bohužel však přicházíme v mezičase, kdy probíhá prohlídka a v kase zrovna nikdo není. A tak naši sběratelé doufají, že známku budou mít v nějaké trafice nebo v turistickém centru. Tam však mají jen známku města. Proto Pařez vysílá Toma-Gunguliše jako rychlou spojku zpátky na hrad, aby tam známku zakoupil. Není však jisté, jestli to stihne, protože další prohlídka v deset hodin, což je asi za dvě minuty. Tom se dává do běhu a nakonec se mu daří známky zajistit. Pařezovi a Ondrovi však tuto známky schválně zatajuje a se zklamaným obličejem jim vrací slovenskou pětistovku. Pomaličku odcházíme na autobus do termálu. Pařez nás ještě vede do evangelického kostela, který si ve spěchu prohlížíme. Na autobusové zastávce se nám Lojza chlubí, že taky začal sbírat turistické známky a ukazuje nám, že si koupil dvě známky Kežmarského hradu! (Gunguliš mu je totiž tajně předal, aby s nimi mohl machrovat.) A je to venku! Oběma sběratelům se hned zpravila nálada o 100 procent!

Autobus odjíždí z jiného nástupiště než nám poradila jedna dobrá duše, ale naštěstí se nám podařilo jej stopnout. Vysedáme ve vesnici Vrbov a hledáme termál. Ten je však až daleko za dědinou. Je však už mimo sezónu a tak je velký bazén s tobogánem zavřený avšak podle informací z internetu mají ještě nějaké bazény být otevřené celoročně. Další zklamání se nám dostává u pokladny. Paní prodává pouze celodenní anebo odpolední vstupné a přestože do dvanácté hodiny zbývá necelá půlhodina, prý nám nemůže odpolední vstupné prodat. Lojza se svými diplomatickými schopnostmi si myslí, že to ukecá, ale paní ho přesvědčuje, že ji terminál nenechá prodat odpolední vstupné, leda že by pošoupla hodiny dopředu J . A tak teda zatím zůstáváme před areálem u velikého rybníka využíváme času k jídlu a průzkumu okolí. Nakonec jsme se přece jen dočkali a paní nás vpouští dovnitř. Je opravdu poznat, že hlavní sezóna už opravdu skončila – je tu plno opuštěných stánků s občerstvením a z původních pěti bazénů jsou napuštěné pouze dva. Taky lidí tu moc není a to je dobře. Jako první nás zajímá bazén s teplotou vody okolo 38°C.

Termál

To je něco pro naše kosti! V bocích bazénu vyvěrají různé masážní trysky.

Eště jednůc

Druhý bazén je dlouhý 25m avšak zarostlý řasami je více než Rákosníčkův rybníček brčálníček. Sluníčko svítí jak v létě, nikdo z nás by neřekl, že se 8. října budeme opalovat! Prostě je to příjemné zakončení našeho tatranského pobytu, které navíc završujeme tradičním vyprážaným sýrem, Pařez „tradičními“ haluškami. Tož zas negdy nashledanou v Tatrách!