Velká Fatra 1999

C.K. Pařeztour zájezd Velká Fatra 

Cestovní kancelář se po loňských tuzemských rekreacích rozhodla přikročit k riskantnímu zájezdu do neznámých slovenských končin. Ve hře byl samotný život rekreantů. Slovenští krvelační medvědi byli dost velkou výstrahou.

Přesto se na tuto akci přihlásilo několik dobrodruhů. Byli ochotni dát vsázku svůj život, své peníze i všechny své představy o "pohodlném vandrování". Ručení cestovní kanceláře bylo omezené a tak se každý musel na cestu vyzbrojit jak uměl. V batozích se nesla slivovica, cibula, vitamíny, náplastě, oškvarková pomazánka, stany, teplé sibiřky a další důležité věci.

Oněch borců, kteří byli ochotni vyrazit do neznáma bylo dvanáct: Šimon Somálec, Tomáš Mountfield, Petr Juřica, bratr Vojtěch, Tonda, Zbyňa, Gabroško, Aleš, Lojza, Honza, Peťa a vedoucí cestovní kanceláře Mirek - Pařez. Nyní k aktuálnímu průběhu akce.

Do Ľubochně jsme přijeli všichni asi o půl šesté ráno. Předtím jsme přesedali v Kraľovanech, kam jsme přijeli rychlíkem z Moravy. Už v Kraľovanech jsme mohli vidět (spíše tušit) v ranních stínech začínající hřeben Velké Fatry. Její první vrchol - Kopa 1187 m se hrdě vypínal hned za vlakovým nádražím. Když to uviděl Peťa Juřica, zaběhl zase velmi rychle do budovy nádraží a dal si frťana na kuráž. To proto, aby se obratem nevrátil na Moravu. Vrchol byl opravdu mohutný a mimoto velmi strmý. Proto jsme jej radši trochu objeli - do Ľubochně, odkud už vypadal mírněji. V Ľubochni na nádraží nás přivítala pěkná kosa a mlha, jaká se drží po ránu v údolích mezi velkými horami. U výpravčího se už topilo, ale v čekárně byla kamna studená. Pařez proto pohotově vaří chutnou kávu a trochu se zahříváme. Na výstup je ještě brzo a tak v čekárně snídáme a dospáváme noční deficit. Když se ještě víc rozednilo a oteplilo, modlíme se za šťastnou cestu a vyrážíme.

Stoupáme nejprve na Kopu. Cesta vede Ľubochňou, kde nás pozorují zvědavým zrakem chlapi z Lesnej stráže. Jejich pohledy nám jakoby říkaly: "Jen si vandrujte, my si vás stejně najdeme a zaplatíte pěkného flastra za spaní v Chráněné oblasti". Naštěstí jejich džíp nevyjede všude a tak jsme se s nimi už nepotkali. Zpočátku mírný kopec za dědinou stoupá stále prudčeji, takže pozvolna odkládáme teplé části oděvu a nakonec oblékáme kraťasy a trička. Jen pár našich vojenských fandů (Zbyňa, Gabroško, Tonda, Somálec) zůstává v maskáčích - snad proto, aby je Lesná stráž hned tak nenalezla. Nicméně potíme se všichni, neboť kopec je už tak prudký, že se musíme chytat nízkých větví listnáčů. Jsou to hlavně buky a javory. Účastníci výpravy pocházející ze Slovácka si teď připadají jako v domovských Chřibech. Naštěstí žádný kopec není bez konce (i když tento tak vypadal). Nejprve vylézají s velkým náskokem lidé z "maskáčové skupiny" a potom i další. Medveďov zatiaľ nevidno.

Vrchol Kopy je taky zalesněný, takže není vidět do okolí. Jen z úzkého průseku nedaleko vrcholové kóty nachází Pařez výhled na obrovskou skalnatou horu, tyčící se naproti přes údolí; a za ní v dálce západní část nízkotatranského hřebenu. I tento pohled nám stačí. Jsme okouzleni krásou hor. U vrcholového rozcestníku Kopy rozděláváme naše lihové vařiče a vaříme si polévku. Pak se chvilku sluníme v průseku lesa a někteří z nás upadají v hluboký spánek. Dokonce i sní sny. Jsou z nich však nemile vytrženi Pařezovým voláním a rozkazem jít dál.

Scházíme tedy po červené značce přes les a několik luk do horského sedla. Po cestě ještě odbočujeme nabrat vodu ke studánce. Studánek je tu v horách málo a voda je velice vzácná. Z horského sedla opět stoupáme - tentokrát po nezalesněném svahu na Tlstý dieľ. Je to opět prudký stoupák. Nahoře se nám klepou nohy, jak máme svaly namožené. Do toho začalo polední sluníčko pořádně hřát a pražit. Jsme zpocení jak dvérca od chléva. Nikdo by neřekl, že je konec srpna a že ráno bylo o 20°C méně. Cesta nás pak vede chvilku nahoru, chvilku dolů a na nespočetných mýtinách a loukách odpočíváme.

Přibývá výhledů do okolí. Vidíme po naší levé ruce druhý souběžný hřeben Velké Fatry, který je mnohem víc skalnatější než ten náš. Po pravé ruce se nám zase otvírá pohled na údolí řeky Turiec s městem Martin a z aním se táhne dlouhý hřeben Malé Fatry. Je vidět vysoký vysílač na Martinských holách a ostrá skála nejvyšší hory Malé Fatry - Velkého Kriváňa (1709 m). Je zvláštní, že Malá Fatra je větší než Velká. Nejvyšší vrchol Velké Fatry je Ostredok 1591 m. Je však pořád vyšší, než naše nejvyšší hory Moravy (Lysá hora 1323 m, Praděd 1491 m, Buchlov 520 m). Dnes však nespěcháme s dobýváním nejvyšších vrcholů. Ty si necháváme jako bonus až na poslední den. Zatím se spokojujeme s jedenáctistovkama. Zítra načneme 12-ti a 13-stovky a pozítří ty nejvyšší. Jestli to teda vydržíme.

Jak už bylo řečeno, na horách je nouze o pitnou vodu. Proto musíme dnes zastavit naše putování už kolem páté hodiny odpoledne a hledat pramen vody, na který nás upozornila Pařezova (20 let stará) turistická mapa. Další pramen by totiž měl být až za 9 hodin chůze a to už bychom dnes nestihli. Zastavujeme tedy a rozcházíme se po stráních hledat vodu. Šmejdíme v okruhu několika kilometrů a pořád nic.. Nakonec bratr Vojtěch vodu nachází. Je to však potůček, který je rozhnětený kopyty stovek krav a voda podle toho voní a chutná. Proto pohotový Juřica s Mountfieldem hledají nad potůčkem zadupaný pramen. Hrabou a hrabou, až vytvoří obstojnou studánku. Za tento skvělý čin byli odměněni naším pochvalným mručením a padesáti body do celotáborového bodování (prestižní záležitost).

Vysílení po namáhavé cestě a hledání vody stavíme poblíž studánky stany a z posledních sil vaříme a polykáme večeři. Abych nezapomněl - Tomášovi už neříkáme Mountfield, ale Gunguliš, a to proto, že nosí na batohu přivázaný gunguliš. (Spisovně: bambuli.) Tak skončil den první - den drsného nástupu. A hle, už se blíží den druhý: Den marného pachtění.

Po klidné noci se budíme do nového rána. Je jasná obloha - slibuje hezký den. Mezi stany pomalu rozcházíme namožené svaly, vaříme energicky hodnotné snídaně. Dneska nás čeká perný den. Žádné pohodlné vandrování... Na cestu ještě nabíráme vodu z Juřicovy studánky a už pádíme přes louky a lesy dál po Veľkofatranskej magistrále. Somálec a Honza žijí v utkvělé představě, že nás pronásleduje medvěd. Mluví a blábolí o něm po celou dobu našeho putování.

Nejnáročnější, ale také nejhezčí horou dneška je Kľak 1394 m. Cesta, která i tak oplývá strmými výstupy (na Príslop 1067 m, na Chládkové 1240 m, na Vyšnú Lipovú 1220 m) tady dostupuje maxima. Místy se musíme škrábat po čtyřech a ještě to klouže (bláto). Blízko vrcholu šplháme už jen o skále. Výhled z Kľaku na všechny strany je nám však náplastí na vydanou námahu. Vytahujeme čokolády a kochajíce se přírodou doplňujeme kalorie. Jak je na vrcholu člověk povznesen nade všechny ostatní hory a údolí, tak se cítí být i povznesen nad všechny své běžné starosti v životě. Oproštěn od zbytečných věcí směřuje jeho pohled k nebi a s přehledem na to všechno, co je pod ním.

Do vrcholové knihy zapisujeme, že tu byl první Gabroško. Také se z ní dozvídáme, že tu chodí veľa Čehúňou. Jsou tu i záznamy z doby, kdy probíhalo zatmění slunce - sledovalo ho tu několik turistů z Ostravy. je zrovna poledne a tak se modlíme Anděl Páně. Je to krásný pocit, modlit se v takové výšce nad všemi ostatními kopci, jako by byl člověk opravdu nebi a Bohu blíž.

Úderná skupina, dnes složená z Gabroška (stálý člen), Tondy, Pařeza, Gunguliša a Zbyně však na kopci dlouho nepobývá a už pádí střemhlav dolů. Silným motorem je v tuto chvíli vidina chaty pod Borišovom (cíle dnešní cesty), kde jak doufají (při dnešním nedostatku vody) bude i dosti piva. Jak sa tu na Slovensku hovorí: Vo svete iba Martinský zdroj pýtajú. Ostatní je následovali. Při zběsilém sbíhání hory upadl bratr Vojtěch, naštěstí se mu nic vážného nestalo.

A tak pokračujeme dál Velkofatranskou magistrálou. Pohybujeme se většinou ve výšce 1300 m. Přecházíme další vrcholy - Jarabinou (1314 m), Malý Lysec (1298 m) a Štefanovou (1305 m). Na Malém Lyscu otvírá Somálec "Bar u Šimona" a s Vojtěchem vytahují trumf - kávu presso. Všichni se sbíháme a ochutnáváme. I když jsme posilněni v Baru u Šimona, náročnost cesty nás přemáhá. K velké žalosti žíznivců musí Pařez vyhlásit, že se dobytí chaty pod Borišovom odkládá až na zítřek. Rozbíjíme tábor už za soumraku, asi jenom hodinu cesty před chatou. Naštěstí (alespoň) vodu jsme si obstarali. Za Kľakom jsme našli nepatrnou odbočku k prameni a všichni jsme tak naplnili své prázdné flaše. Jediní, kteří vodu ignorovali, byli Honza se Somálcem, kteří pádili dál ze strachu před fatranským medveďom.

Na spaní našel Pařez krásnou loučku uprostřed lesů. Po večeři, jelikož máme ještě dost síly, se i společně modlíme. Děkujeme Bohu za přijatá dobrodiní a za dar přežití... a i nadále se svěřujeme do Boží ochrany. Nikomu se zatím nic nestalo. Jen Honzovi se nadělaly na nohách puchýře. Flastru je však ještě dost. Kvůli úsporným opatřením s vodou se dneska nemyjeme. Ve stanech je to cítit.. Ale bude hůř.

Den třetí. Vstáváme o šesté hodině. Jsme už hodně blízko centrální části Velké Fatry, kde se hodně hlídá spaní v přírodě, a tak radši brzo vstáváme, aby nás tu nikdo nenačapal. Takový nocleh může vyjít pro jednotlivce na dobrých 500 korun. I když se mnohým z nás nechce vstávat, raději přece dají peníze za pivo, či jiný pamlsek, než za hotel širák. Po sbalení stanu pokračujeme kousek v cestě na vrchol Javorina 1338 m, kde snídáme a z posledích zásob vody vaříme kafíčko. Je tu krásný výhled. Ranním ptáčatům Pařezovi a Tondovi se podařilo shlédnout i východ slunce nad Nízkými Tatrami. V údolích se ještě drží těžká ranní mlha. Je tu moc krásně a Lojza nám všem dává myšlenky k rozjímání. (Tato harmonie hor, Bohem stvořená, by se měla odrážet i v našich životech a našich životních plánech..)

Také slyšíme mohutný klinkot kravských zvonců. Juřica jako první zpozorovává velké stádo krav, které bača vyhání na (zde holé) hřebeny Fatry. A už pokračujeme dál. Od tohoto vrcholu kráčíme po hřebenech nezalesněných. Je tu jen tráva a sem tam kosodřevina. Výhled je na všechny strany. Přecházíme poslední překážku k chatě - vrchol Šoproň (1370 m), pod nímž má bača svou salaš - a v sedle pod Borišovom vcházíme do vytouženého ráje vandráků.

Lačně kupujeme coca-colu a Martiner beer a také čepujeme obyčejnou vodu na další cestu. Na chatě mají také kytaru a Gunguliš na ni zkouší hrát. Bratr Vojtěch vytahuje zpěvníky. Chata se ozývá ryčným zpěvem a hudbou. Gabroškovi se daří stavět z prázdných plechovek od martinského piva věž až do stropu. (Míra se dovršila.) Zbylé plné plechovky pečlivě ukládáme do batohů a vydáváme se s úsměvem na další cestu.

Včíl nás čekají samé bonbónky. Čtyři patnáctistovky. Nejprve vycházíme na oblý travnatý kopec Ploská (1532 m). Zde se setkávají oba hřebeny Velkej Fatry a pokračují v našem směru už jen jako jeden. Při výstupu se nám zatoulali bratr Vojtěch, Lojza a Peťa. Naštěstí se všichni našli, i když Peťa si dost zašel - jako by si chtěl projít ještě druhý hřeben Fatry. No, když na to má.. Komu čest, tomu čest! Na Ploské jsou i dvaja Slováci, kteří se dali do řeči s Pařezem a Tondou. Obdivujou nás, že jsme šli po Velkofatranskej magistrále. Prý je velmi náročná. (Je!) Většina lidí chodí raději po druhém hřebenu Fatry. Ani oni Slováci ještě na Magistrále nebyli. Také nám ještě radí, kde jsou po cestě studánky. Pařez si vše pečlivě zaznamenává do mapy.

Na Ploské mají Šimon s Honzou dojem, že už je jejich nohám příliš dusno v pohorkách, a tak se rozhodují pro chůzi na boso!! Docela se jim to daří - jenom musejí více vyhýbat nášlapným minám (tzn. kravincům, latinsky: sterkus). Je jich tu na hřebeni požehnaně.

Jdeme na druhou patnáctistovku - na Suchý vrch (1550 m). Ještě před vrcholem je salaš, kde se většina mužstva posiluje plnotučným mlékem za přijatelné ceny. Bača je ochotný, můžeme nabrat také vodu. Přímo na Suchý vrch jdou však jen někteří. Ti, kteří jdou s Pařezem podle jeho staré mapy. Ostatní kopec obcházejí. Na kopec, jak později zjišťujeme, je nyní zákaz vstupu. Je to chráněná přírodní památka. Krásné skaliska a rostlinstvo. Těm z nás, kteří tam šli, stál skutečně za to. (viz Pařezovy DIA snímky) Šimon s Honzou, kteří kopec zatím obcházeli, chtěli něco vydělat na soucitu turistů a tvrdili, že jim medvěd snědl boty. Tvářili se přitom velmi zkroušeně. Turisté sice sotva zadržovali slzy, ale korunu nepustili.

Další horou ke zdolání je Ostredok - nejvyšší hora Velké Fatry - 1591 m. Jelikož jsme už ve velké výšce, její zdolání nám nedělá větších problémů. Tady se necháváme společně vyfotit od akýchsi Čehúňou. Rozděláváme tu své bufety. Vaříme polévku, guláše, kafíčko, atd. Také tu sušíme zarosené plachty stanů. Kocháme se výhledem. Na jednom z dalších kopců vidíme obrovského pavouka - vysokého dobrých 15 metrů!!!

Posledním vrcholem z patnáctistovek je Krížna 1574 m. Jdeme na ni přes dva patnáctistovkové kopce. Jeden z nich nemá v mapě jméno a tak ho Tomáš pojmenovává jako Veľký Gunguliš. Pařez souhlasí a zanáší nová data do mapy. Přicházíme pak na Křížnou a hledíme. Právě zde sedí ten obrovský pavouk. Ale není to pavouk, nýbrž rozestavěná konstrukce vysílače. Krížna je nejjižnější vrchol na naší cestě. Lze z ní vidět v dáli město Banskou Bystricu a vysoký vysílač Sitno(?).

Odsud z Krížnej už jenom klesáme. Po hodině klesání se zastavujeme u poslední horské studánky - Kráľova studňa. Vytéká zde silný pramen, který spadává po kaskádách několika napajedel do říčního koryta. U nejposlednějšího napajedla lze vidět Šimona a Honzu, jak si drhnou šlapky po čtyřhodinové chůzi na boso. I přišlí turisté, které jsme potkali dříve, se po nich ptají. Chtějí ještě jednou vidět ty hrdiny.

Okolí Kráľovej studně je nádherné - sytě zelená tráva, bílé skály a u pramene krásný kovový kříž. Nedaleko pod Kráľovou studňou je horská bouda. I tady se napájíme. Radíme se, kudy do Turčianských Teplíc - cíle našeho putování. Rozhodujeme se pro zelenou značku - 16 km klesání a pak jet vlakem. Při klesání se zatoulal Pařez. Zašel si asi 3 km a musel pak poslední kilometry utíkat, aby dostihl partu a vlak.

Poslední kilometry byly docela hezké. Úzký kaňon s množstvím krasových jeskyní - ovšem těžko přístupných a chůze místy horskou říčkou, která nebrala příliš ohled na cestu a tekla si jak chtěla. Tondovi, Vojtěchovi a Pařezovi to velmi připomínalo akci v Slovenskom Raji, kde je stejná krajina. Slovenskému Ráji se notně podobaly i železniční tunely a viadukty, kterých tu dole bylo.

Jedním takovým tunelo se nám podařilo projet z Harmanca do Turčianských Teplíc luxusní kačenou (motorákem; po slovesky: kačiců). Ten vlak byl zajímavý. Jednak měl čalouněná sedadla, což se u nás v kačenách nevidí. Ale hlavně tam byl trsající průvodčí. Poté, co si odbyl svou povinnost a procvakl nám lístky, půjčil si od jedněch vandráků kytaru a začal nevídaně pařit. I Šimon se chtěl přidat a zatrsat na balalajku. Ale Pařez mu zakázal odhalovat svoje hudební žebra.

Za chvílu jsme byli v Tepliciach (čti: Těpliciach). Teplice jsou malým lázeňským městem. Hledáme tu katolický chrám - zítra je neděle a chceme jít na mši. Bratr Vojtěch jej nachází a zjišťujeme, kdy je mše. Potom jdeme kousek za město a v právě nadešlé tmě stavíme stany. Ale ne všichni, někteří zkoušejí spát jen pod širákem. A kupodivu jim to vychází. V noci neprší.

Až když odcházíme ráno na mši, začíná poprchat. Na mši jsme se vyzbrojili, jak nejlépe jsme uměli. Hlavně čistýma ponožkama. Ale nechyběli ani jiné čisté části oděvu, pečlivě uschovávané pro tuto příležitost.

Na mši jsme si poslechli kázání o Šimonovi a že prý si máme být navzájem Šimony. To znamená - navzájem si pomáhat nést kříže. Podle vzoru Šimona z Kyrény. My máme mezi sebu také Šimona.! Po mši jdeme koupit lístky na vlak. Při procházení parku si všímáme bohaté lázeňské kašny s teplou léčivou vodou (asi 40°C). Choří lidé si sem chodí s lázeňskýma džbánkama na pití. Lojza a další čistotní členové výpravy se však nenechali zmást. Vytáhli svoje ručníky a mýdla a využili teplé vody k umytí - a k úžasu lázeňských hostů...

Pak chceme tento zájezd ukončit v nějaké schopné lázeňské restauraci. Jsou tu jenom dvě. Jednu z nich přes noc vykradli. Tak jdeme do té druhé. Jelikož otvírají až za půl hodiny, usedáme na trávu do parku - pod vzácné americké smrky a modlíme se ještě růženec. Máme za co děkovat. Bohu díky se nikomu nic nestalo a všechno dobře dopadlo. Počasí bylo hezké a fatranský medveď nás nedopadol. Po růženci si v reštaurácii spravujeme žaludky dobrým jídlem a pitím. K pohodě nám přispívá i příjemná servírka. Při placení se Vojtěch snaží platit českýma korunama a posléze vytahuje i americké dolary, ale servírka se projevuje jako hrdá Slovenka a nic jiného, než štátne bankovky nebere. Gabroško se snaží díky svému oděvu uplatnit vojenskou slevu, ale i on byl neúspěšný.

V bujaré náladě odcházíme na vlak. Zbyňa, Gabroško a Tonda tupí na nádraží slovenské peniaze a hrají na peróně čáru ( o mince 2 Sk). Naštěstí toto prošlo bez incidentu a vzápětí příjíždí náš vlak. Nasedáme a vlhkým pohledem z okna sledujeme mizející hřebeny Velké Fatry.... V Žilině už začíná pršet. Na Moravě se mimoto ochlazuje. Přichází září..

Tak nám to zase jednou vyšlo.

Tolik teda z aktuálních zápisků zvláštního zpravodaje. Tímto chce CK Pařeztour poděkovat všem zúčastněným (a projevit upřímnou soustrast s případným ochořením). Těšíme se na shledání na nějaké další akci nebo něčem podobném.