Malá Fatra 2001

MALÁ FATRA 2001

/s Pařeztourem kolem světa aneb „v Jánošikových stopách“/

 zápisky očitého svědka

Letošní rok byl ve znamení velkého zájmu o zběsilosti cestovní kanceláře Pařeztour. Někteří však na poslední chvíli odpadli, ale přesto se zájezdu do končin Krivánskej Malej Fatry přihlásilo rekordních 24 dobrodruhů. Vedle skalních příznivců Pařeztouru – Pařeza, Juřice, Gunguliša, Aleša (t.č.ochránce Hradu), Tondy, Drahoša (šohárDa)- brata Vojtěcha OFMCap, ing.Luboša (USA), tu byli další turisté, kteří už měli za sebou rok či dva s CK Pařez – Lojza, Petr, Vašek, Lída, Collins, Ida, Maruška, Staňa, Zdenda, Josef „Mačis“ a přibylo též několik úplně nových tváří – Aneta zvaná Any, Lukáš zvaný Kuře či eřuK, Martin zvaný Tufi, Jára, Irma, Honza mic mic a  Jakub. Ač nás bylo letos veľa – do hor jsme sa vešli.

Všechno to ovšem začalo už u Gungulišů. V Drahotuších na farské zahradě (poblíž Hranic na Moravě)  vyrostlo ze soboty na neděli stanové městečko. Tato párty byla ovšem povolená. Postupem času přibývaly stany další, to jak se postupně sjížděli horalé. Přijížděli na návštěvu také ti, kteří letos z různých důvodů nejeli. Dny přípravy na Malou Fatru byly velice hezké. Navštívili jsme největší hrad na Moravě – Helfštýn, dále koupaliště v Hranicích, lázně a léčivé prameny kyselky v Teplicích nad Bečvou a proslulou Hranickou propast (nejhlubší ve střední Evropě). Každý večer byl završen opékáním buřtů, muzikou, popíjením Juřicových výrobků a seznamováním se – sehráváním party pro následující zátěžové dny. Učili jsme se také chodit – chodili jsme denně několik kilometrů, abychom si zvykli na chůzi po vlastních nohou (u TV, ani v autě nohy člověk moc nepotřebuje..).

Pak nastal den „D“ a hodina „H“ a my jsme nahépali v Hranicách na Moravě do vlaku a hurá na Slováky. Vysedali jsme v Strečně a už to všechno začalo. Cvičně jsme vystoupali na štátny hrad Strečno, který vévodí podmalofatranskému kraji. Dokoupili jsme také potřebné pitíčka a pak už se vydali po červené značce stoupat na hřebenovku. Ovšem Slováci neznačí tak pečlivě trasy jako Česi a tak se Kuba s Kuřetem trochu zatoulali. Čekali jsme na sebe poblíž zříceniny Starého hradu. Zde Kuře mimo jiné zjistil, že ztratil svoje pitíčko. Když se s tím trochu psychicky srovnal a pohovořil o tom s Vojtěchem, vydali jsme se stoupat dál. Kopec to byl příšerný. Zdálo sa, že nemá konca. Do toho místy slabě pršelo a setmělo sa a hodně sa ochladilo. Zpocení jsme byli za chvílu všecí jak myši.  Nic horšího jsme si na začátek nemohli přát. Kdo čekal pohodové vandrování, ten byl zdrcený. Našrot.  Poslední možnost vrátit sa?

Žádný to však nevzdál, a tož to byl docela dobrý začátek.

A tak se podařilo vystoupat v podvečer na turistickou chatu pod Suchým. Už se natolik rozpršelo, že se utíkáme do předsíně chaty. Zde rozbalujeme svačinky, co nám připravily naše maminky. Personál chaty byl dost neprůstřelný a peněz chtivý (100 Sk) a nepodařilo se dohodnout spaní ve stanech poblíž chaty. Jelikož tato severní polovina Malé Fatry je Národným Parkom, je nemožné spat v otevřené krajině. Mosíme teda trochu taktizovat. Ještě chvílu stoupáme na Suchý a pak se po cestě trousíme do okolních křovin a lesíků.

Suchý kotár pokořen hrdinnými Peřezovci

 Zde už je naše párty nepovolená. Každá osádka stanu si  musí najít své místo sama a v tichosti.. Pro mnohé je problém obojí... I když je zde hřbet už hodně strmý a rovinek málo,  daří se nám  jakž takž zabydlet a za chvíli naše stanové usedlosti přikrývá tma. 

Tohle se stane jenom ranním ptáčatům a nebo nočním můrám

            Ráno brzy vstáváme a trousíme se na turistickou pěšinu a po ní stále více stoupáme, až místy i po čtyřech, šplháme na první horu malofatranské hřebenovky – na Suchý 1468 m. Zde už čeká s heslem „Ranní ptáče dál doskáče“ - skupina rychlíků: Lojza, Jára, Irma, Collins a Any.  Naskytuje se nám tu poprvé krásný výhled do doliny. V mnoha kotlinách sedí hustá mlha. Nad tím vychází slunce.  Fouká zde silný chladný vítr. Ukrýváme se za keři kosodřeviny a zjišťujeme, že sluneční paprsky mají docela silu. Snídáme a čekáme na přílez posledních spáčů. Nikdo z nás nebyl polapen ochranármi a navíc shledáváme, že jiní turisté a  vandráci spí nadrzo i přímo na hřebenu hned vedle turistické cesty. No, tolik odvahy zatiaľ nemáme.

            Další štreka je dost kamenná a skalnatá. Vede nás na Stratenec - 1512 m. Je to velice náročný terén. Je to slézání několika skal za sebou. Vždy nahoru a pak zase pěkně dolů. Tufi začíná ztrácet... Čekáme se na Malom Kriváni - 1671 m. Pořád silně fouká. Chráníme si sluch šátkem, čepicí, kapucí či vatou. Zapomínáme ale na ochranu pokožky, neboť necítíme zvláštní hic. Přesto slunce působí velmi silně, což sa na druhý den projeví mnohými spáleninami. Na Malém Kriváni začínáme používat gitaru a pak už stále častěji, aby sa zahnala prípadná trudomyslnost. Letos jsme vzali Gungulišovu, protože je menší a lehčí.  

Boj proti trudomyslnosti je náramně jednoduchá věc

            Cestou na Veľký Kriváň - 1709 m. míjíme pramen a posilujeme se výbornou hôrskou vodou. Veľký Kriváň je nejvyšší horou naší cesty a i celé Malé Fatry. Cesta na něj vede strmým hliněným svahem. Stačí jen vytrvale šmatlat. Jak tak šmatláme, koukáme, že na Veľký Kriváň neustále útočí bezmotorové letadlo. Využívá termodynamiky a vystoupá s chladným vzdušným proudem až nad horu a pak se po křídle zase spouští do doliny. Tak to dělá často. (..čakáme esi sa nerozdrví o skalu, ale kdeže ..) Někdy se přežene jen metr – dva nad hlavami těch, co jsou už na kótě vrcholu. Nahoře se všichni fotíme. Je to naše první společné foto – 24 větrem ošlehaných a sluncem opálených horalů (a horalek). Dáváme svoje fotoaparáty právě přicházejícím turistům a ti si je pohotově schovávají do svých batůžků. Po chvíli však pochopí svůj omyl a fotí nás. 

Velký Kriváň a nálet plachťáku přeživší hrdinové. A hrdinky, abych neurazil

            Z vrcholu Veľkého Kriváňa je dobře vidět oba hřebeny Velké Fatry s památnou horou Kopa na začátku. O něco dále je vidět hřbet Nízkých Tater. Oboje tyto pohoří už CK Pařez zcestovala. Také je vidět jižní část Malé Fatry s nejvyšší horou Veľká lúka – 1475 m na které je zřetelný vysoký štíhlý vysílač. Nejdále je vidět shlukující se mraky nad pohořím skalnatých Západních Tater. Rozhlížíme se, odkud jsme přišli a kam půjdem dál. Vidíme už nedaleko cíl dnešní cesty – chatu pod Chlebom. Je to asi hodina cesty dolů z hřebene. Po chvíli odpočinku sa vydáváme zešmatlávat ze strmého svahu. Sestup není o nic snazší než výstup. Na chatě pod Chlebom nás čeká milé překvapení – čapujú tuna Zlatého bažanta! Juřica to tipoval a tak získává bod. (Pařez tipoval Martiner a Gunguliš Corgoňa). Příjemné překvapení a posezení znepříjemňuje vedoucí chaty, který nás nazval „vysmiatými partyzánmi“ a nenechal nás spát poblíž chaty. Rázem se z nás stali bezdomovci. Po večeři musíme ještě šlápnout na zmizíka a ujít kus cesty, než se chata ztratí z dohledu. Opět je naše párty nepovolená a musíme použít taktiky minulé noci. Terén je však nepřístupný – většinou kosodřevina či strmý svah.

Šest stanů z jedenácti našlo útočiště až na hřebenu – poblíž Hromového - 1636 m. To jméno „Hromový“ nám mělo být varováním! Večer byl OK, ale před půlnocí se strhla bouře. Blesky a hromy, vytrvalý déšť a hlavně vichřice, jakou jsme nezažili. Vítr prudce narážel do stanových plachet hned z jedné strany a hned s nebývalou prudkostí ze strany druhé. Bouře skončila kolem třetí hodiny ráno. Za svítání počítáme raněné. V některých stanech kaluže vody. Luboš s Joškou měli i poničený stan – polámané sklolaminátové tyčky. Obstál jen Pařezův Sund – stan, který byl prostě nejlepší. Také Tonda vyvázl s malou vlhkostí. Skupina Lojzo si ustala pod hřebenem na závětrné straně. Neštěstí přišlo odjinud. Z nocí předchozích akcí je notoricky známé, že jednoplášťové stany nemůžou odolat vytrvalému náporu dešťa a skutečně - za chvílu u Lojzů tonuli. Bratrovraždu zachránil ve stanu oné osudné fatranské noci len humor – místy dost čierny. Také blesky té noci mátly Lojzu, který chodí spát přirozeně bez brýlí. Poté, co si vypujčíl Collinsovu baterku aby sa v noci nebál – zahlédl bliknout vedle u Collinsů světýlko. Nevinně sa ptá bráchy: „Collins má baterku?“... „To byl blesk ty vole!“  odtušil mokrý Jára.

Ráno vypadalo, jako by žádná bouře nebyla. Slunce krásně svítilo a v údolí byla inverze – moře z načechraných mraků pod námi. Čekali jsme se kousek dál na červené značce – na Severních stěnách - 1500 m. Kolem deváté začalo za námi na Hromovém opět hřmět. Hřmělo ještě půl dne, ale vzduch byl klidný. Bouře se naštěstí už neopakovala, i když z údolí začala stoupat mlha – vlastně „hmla“ na hřbety hor a zakalila krásný výhled... Na horách sa počasí velmi rychle mění... 

Invrze - tímto úkazem se hory odvděčí turistům, za srážkovou činnost z nedaleké minulosti

            Na Severních stěnách zjišťujeme, jak dopadly ostatní stany v měření sil - v boji s přírodou. Některé dopadly velmi tristně. Nebo ještě hůře – někteří spali pod širákem a to se jim stalo osudným. Na Severních stěnách máme pak jedno z témátek, kterými nás obšťastňují Lojza s Pařezem. Příroda, jako by chtěla odčinit svůj noční rozmar,  dává zářit slunci na plné pecky a tak během témátka usychají zmoklé stany a mokré spacáky. Mokrým členům půjčujeme suchý oděv. Horší je to s botama.

            Zážitek mokré noci rychle ustupuje v nastupujícím parném dnu. Sestupujeme cez Poľudňový grúň do sedla pod Stohom - 1230 m. Zde opět začínáme stoupat do kopca a pot se z nás jen leje – aj když šmatleme lesem. Ještě na úpatí kopca odbočujeme na žlutou značku, která obcházá Stoh po vrstevnici a vede do sedla Medziholie - 1185 m. Tato zkratka, vyhýbající se přechodu přes vrchol Stohu si vzala daň za ušetřenou energii a obšťastnila nás blátivou exkurzí. Mnozí se podívali na bláto velmi zblízka, možná z větší blízky než by si sami přáli...(prostě sebú šlahli) Časově to možná vyšlo nastejno. Navíc jsme měli ze zkratky překážkovou dráhu – na cestičce lesem byla často propadliště až o dva metry či poválané stromy. Naštěstí v sedle Medziholie je pramen vody a tak alespoň zhruba smazáváme nechtěně získané vady na kráse..

            Zde kolem poledne dosahuje slunce vrcholu své aktivity. Pařezovi sa zdá, že je nejlepší čas na sebevražedný výstup na Veľký Rozsutec – symbol to Národného Parku Malá Fatra. Převýšení 420 metrů se nezalekli jen někteří. Smrtonosný výstup za velkého parna a bez foukání větru absolvují „s batohmi na chrptoch“ tito borci: předběžec Jakub, Gunguliš, Juřica, Aleš, Collins, Standa, Zdenda, Pařez, Luboš, Vojta, Lojza, Petr a Vašek. Při výstupu se používáme hojně do skály ukotvených pomocných řetězů - není to vůbec snadné. Přesto sa daří bez jediného držkopádu zdolat tuto těžkou, ale krásnou horu. 

Veľký Rozsutec

            Na vrcholu hory vypíjíme slavnostně po štamprli slivovice a za chvíli jsme pěkně namazaní. Ovšem ne ze slivovice, ale z Lubošového opalovacího krému – ochranný faktor: 20   (z USA). Kvalita se pozná. Po chvíli nás přestávají pálit bolavá spálená místa (krk, nohy, ruce). Ještě se společně vyfotíme (a Collins s děvčaty z Polska) a pak už scházíme dolů. Rozsutec je skutečně „rozesutý“ a vrchol je tvořený souborem úzkých komínových skal. Vydržet na nich déle je náročné. Začíná se točit hlava. Po skalnatém úseku klesáme dolů skrze shluky kosodřevin. Musíme se jimi doslova brodit. Pak už přichází pásmo lesa a nakonec louka v sedle Medzirosutce (1200 m). Na ní se opalují ostatní horalé naší výpravy. Ti si pro změnu vyběhnou nalehko bez batohů na Malý Rozsutec - 1343 m. I zde jsou řetězy a kolmé skály. Oboje Rozsutce absolvovali jen Collins, Staňa a Zdenda.

            Do sedla Medzirosutce připutovali nějací lidé s 20 let starou mapou. Zde zjistili podle našich nových map, že cesta, kterou chtěli jít dál už prostě neexistuje. Museli se vrátit a dobře si zapamatovat, že i nově koupená mapa může být pěkně stará (aneb slevy jsou podezřelé..). My sa ale nemosíme obávat bloudění a míříme po červené na hřbet pokrytý lesem, ze kterého vysvítají světlejší místa louky. Tam rozděláváme do třetice naše stany a nepovolená párty može opět začít. Lojza má poutavou přednášku o ne/ideálním manželovi, manželce. S napětím posloucháme až do setmění. Když už Lojza nemůže přečíst drobná písmenka Simajchlovy knížky, dá nám jáhenské požehnání a jdeme spat.

            Ráno je mírně deštivé, chvíli váháme, jestli vstanem nebo ne; nakonec Pařez rozhodne a my v pláštěnkách balíme věci a rolujeme stanové celty. Sestupujeme do sedla ke kříži, kde fouká vichr a modlíme se – bojujíce s vichřicí - ranní modlitbu. Nemít batoh na zádech, tak lehčí členové naší výpravy už by mezi námi nebyli... Počasí si dnes z nás dělá blázny. Chvíli prší, chvíli fouká, chvíli jasně svítí slunce. Zdá se, že tyto časté změny má na svědomí Veľký Rozsutec. Jak se mu postupně vzdalujeme, počasí se ustaluje – zůstává hrozivě zamračeno. Téměř potmě scházíme Tesnou rizňou a Hornými dierami do Podžiaru. Obojími soutěskami spadá říčka Biely potok a my při něm sešplháváme pomocí žebříků a držíme sa retiazkou. Tento úsek naší štreky silně připomíná tiesňavy v Slovenském raji. Na Podžiaru objevujeme malý srub, kde lze koupit Kelta a kde hrajú ľudové piesně z repráku na celú Fatru. Tuna sa občerstvujeme a gratulujeme si ke zdárnému sestupu. Zdatnější se vydávají na hodinovou „okružnú cestu skalami a popri Bielom potoku“. I zde se naskýtá pekných výhľadou priamo neúrekom.

            Po obědě na Podžiaru stoupáme do posledního kopca hřebenovky. Je to výstup na Boboty - 1085 m. Překonáváme převýšení 350 metrů, což stačí na totální zpocení celé osoby. Luboš podotýká, že logicky vzato – je pocení je zdravá věc. Kupodivu se Vojtěch a Kuba necítí dobře. Zato Tufi se došplhal na vrchol s pořadovým číslem 6. Zde chvílu zapaříme (...se). Při sestupu jde stezka místy na okraji prudkého skalnatého masivu, který se tu svažuje do Tiesňav. Za pomoci řetězů se nám oklikou daří tam také sestoupit. Sešplhávání nám znesnadňuje mírný déšť, který dodává i tak kluzkému fatranskému vápenci nebývalé klzkosti a nejeden z nás sa podšmýkol. 

Negrdy je lepší škrábat sa do kopca než tohle - něco mezi chůzí a částečně řízeným pádem

            Po silnici přecházáme z Vrátnej doliny do Terchovej. Na kraji Terchovej nás vítá monumentální socha Jánošíka, sloveského hrdiny. V obchodě stihneme koupit chybějící potraviny – hlavně chleba a v hospodě dobrat do fľaší pitnej vody. Když odcházáme ke skalám nad dědinu hledat nocľah, začíná už zase pršet. Do usínání nad potemnělou Terchovou nám „live“  vyhrává Děda Mládek s Illegal bandem.

            Ráno objevujeme nad skalami směrem k Fatře originální liturgický prostor s výhledem na Terchovou. Je zde oltář, ambon s hlaholicí psaným textem a jakoby svatostánek. Zde máme témátko o víře. Cyrilometodějskou tradici zjišťujeme také dole v kostele, který je zasvěcen právě těmto slovenským (stejně jako moravským) věrozvěstům. V kostele objevujeme krásný vyřezávaný betlém, či ako hovoria Slováci po hebrejsku správně: bet-lehem. Je v něm spousta pohyblivých figurek a izolovaných scén z biblické historie i slovenského národopisu. Chceme také navštívit Jánošíkovo muzeum, ale paní si zrovna odskočila na dvě hodiny a pak hned přijde. Ale to my už nemůžeme čekat a aspoň nahlédáme na barák, kde sa Juraj Jánošík narodil. Vzápětí nám jede autobus a „celkom prázdný“ – super! ...tož jsme z něho udělali autobus „celkom plný“. Půl hodiny cestujeme v přeplněném autobusu do Žiliny. Zde nás vítá na náměstí socha sv.Jana Boska - usměvavého vychovatele mládeže, ale ona to není socha Jana Boska, ona je to socha  slovenského hrdiny – kňaza – Andreje Hlinku.

Žilina je paradoxní také tím, že Kapucíni, u kterých jsme měli být ubytovaní, žijí v ulici Jezuitské, v domě, kde psali že tam bydlí Milosrdné sestry. 

Luxusní ubytování v Žilině

            Žilina je pekné mesto, ako stvorené pro konzumáciu záverečného vyprážaného syru. Tímto vyprážaným (smaženým) sýrem jsme symbolicky zakončili a prohlásili za úspěšnou výpravu Malá Fatra 2001. V sobotu večer jsme zapařili také u Kapucínů. Byl to náš poslední večer. V neděli jsme šli na svätú omšu, kde konali jáhenskou službu  Lojza s Pařezem. Pařez se přitom blýskl excelentní četbou slovenského evanjélia. Po mši ještě poslední skupinové foto u Kapucínů a pak jsme nahépali do rychlíku směr Morava a Čechy.

            Bohu díky za zdárné absolvování celé akce. Časté pití nepřevařené vody způsobovalo naštěstí „len hnačku“ a nic vážnějšího. Sluneční úpal se vstřebal v následujích deštivých dnech. Ostatní sa rozchodilo. Tyto hory nám daly pořádně zabrat. Zároveň byly velmi přitažlivé a krásné. A tak nezbývá než se svatým Augustinem konstatovat tváří v tvář krásám i nedostatkům hor: „Až budu celý v Tobě Bože, už nikdy nebudu prožívat smutek a zkoušky; můj život bude dovršen, bude-li naprosto plný Tebe.“

Nám bylo dáno na horách zažít alespoň střípky, z krásy a radostí, jaké jsou u Boha v plnosti. A dokud jsme zde na zemi, můžem si být jisti, že „nepokojné bude naše srdce, dokud nespočine v Tobě, Bože“  /sv.Augustin/