Slovenské rudohorie 2007

Na cestu do Slovenského rudohoří (část: Muráňska planina NP a Veporské vrchy) se vydalo ve dnech 26.8.-1.9. 16 osob. Byli to: otec Pařez, otec Lojza, bratr Vojtěch, Šimon, Majkut, Juřica, Irma s manželem Pavlem, Ida s Maruškou, Mája, Collins, Zajda, Andřej, Tonda Mačuda a Síbřík. Letos žádný nováček nebyl. (Enem šimonova žlutá opíca)

Celou partu obveselil Šimon, který ztratil všechny papíry v Olomouci a tudíž neměl nárok na překročení hranic. Jo, kdyby počkal na nový rok, kdy už budeme v šanghajském prostoru a vietnamci a číňani budou všady aj bez OP, tož to by bylo super. Jenomže Šimon si řekl a just né, a zkusím přes hranice jako "na čérno". Tož to jsme byli z teho všecí hodně vedle a čekali jsme, jak to dopadne. Na hranicách v Jablunkově se Šimon mistrně vyhnul českému hraničářovi, ale slovenský po něm šél, tož to byl zmatek, Šimon byl skoro v rici, ale naštěstí se to tak domotalo, že se k němu nedostali. To sa tak modlili bratr Vojtěch a otec Miroslav. Tož jsme všecí v šestnácti dojeli do vytouženého Muráňa. Po cestě po horách autobusák pěkně kalil, aj jsme se báli. Plnou rychlostí z kopca a pak dupl na brzdy před serpentinama, kterých je tady dosti. (Posléze asi za 7 dní v tejto oblasti havaroval bus - selhaly mu brzdy, v temto náročném terénu jezdijou s takovýma velikýma autama jak blázni..)

Obec Muráň a hrad, teda to co z něj zůstalo

V Muráni bylo plno Romů, kteří vytvářeli dojem pohodové atmosféry, když lelkovali na náměstíčku. Hospod dosti, aj obchod. Každý zalézl, kde potřeboval. Škoda, že neměli Turistické známky, to jsou takové dřevěné kolečka, které poznajú v Čechách a na Moravě. Tady na poště řekli Andřejovi a Pařezovi, že známky majou enem na dopis. U nás by ale takový významný hrad jako Muráň - Cigánka, byl určitě dávno na placce. Tož tak. Potom jsme ve velikém hicu začali stoupat, jak to bývá dobrou tradicou, na pořádný kopec. Tento kopec byl Cigánka se zříceninou hradu Muráň:  935 m.n.m.

Stoupák byl pěkně vysilující. Mohli jsme se po cestě napojit nebo omýt vodou ze studánky.

Stoupák na Muráňský hrad. Zatím se smějem

Navrchu byla kamenná brána do hradu, která se teď momentálně opravuje. Mája našla helmu od zedníků a machrovala s ní před objektivy fotoaparátů. Pak ji vrátila na místo. Potem jsme se rozešli kochat se různými výhledy z hradu. Bylo to fakt super.

Super čumenda z hradu. Pro další fotky navštivte fotoalbum, je tam toho kotel

Všady kolem spousta bílých vápencových skalisek v pozadí sytě zelených lesů. No jo, jsou to tady zbytky slovenských krasů, které jsou hned kousek na východ. Enem s tým rozdílem, že tady se z krasu udělalo celé plato, planina, náhorní rovina. Jeskyní je tu nekolik, např. hned pod hradem Wesselenyiho jaskyňa, (dále Tesná skala, Hanincova j., Liščia diera) ale sú většinou veřejnosti nepřístupné. Škoda. Na hradním nádvoří sušíme propocená trička a svačíme. Necháváme odpočinout nohy, které dostaly první velký záhul. Pak šmatlem dál a míjáme chatu, kde se dřív odlévali děla pro hrad Muráň.

 Už na náhorní rovině, jsme šli kolem Veľkej lúky, kde bylo za války partyzánské tajné letiště. Dnes je tady kemp a aj hřebčín (žrebčín pre hucuľou), viděli jsme koně po cestě, asi 40 ks a dvaja partizáni. Vojta s Šimonem utěkali na Velkú lúku co mohli, ale smola, my jsme odbočovali do hustých lesou a tož měli po pijatyce, pravda... Navíc, oni byli najednou poslední - tož tak to nekdy končí.

 Dál jsme totiž pokračovali po červené značce, v mapě označované jako RUDNÁ MAGISTRÁLA. Po ní jsme šli dost dlúho. Minuli jsme chatu Maretkina, kde Maruška rozdávala dobré vitamínové bonbóny s příchutí ovoce. Minuli jsme vrch Veľký Cigán  1235 m. a dostali jsme se na Ľadovou jamu - poľovnícke chaty. Tady byl super pramen vody. Voda chutnala lepší jak pivo.

Ľadová jama - poľovnícke chaty. Tadyk to chtě Vojta zapichnout, ale né, šlo sa dál

Zjistili jsme, že jsme se trochu poztrácali. Chyběli Andřej a Collins. Navíc se vrátili majitelé jedné polovnické chaty, kde jsme odpočívali a nekteří (bratr Vojtěch) už měli rozdělané spaní. Tož jsme to sbalili a šmatlali dál, aby jsme se potkali se ztracenci, protože oni zapomněli odbočit a šli dál - směr turistická útulňa Nižná Kľaková. Cestou jsme minuli jaskyňu pod Kľakom, kousek od ní byl nádherný výhled na Hrdzavou dolinu. Mnozí fotili. Všecí jsme se sešli až na tej lúce u poľovníckej chaty pod Kľakom.

Tristická útulňa Nižná Kľaková

Bylo tadyk pár čehúňou a tož jsme si vyměňovali zkušenosti a pálenou... Barco jsme se aj dověděli a použili pro následující den.  Jináč, je tu pěkná noclehárňa, ale už byla obsazená.. Je to tady jediné místo, kde se dá spat v národním parku Muráň. Navrchu na louce si lesáci dělali docela pěknou vatru. My jsme měli ještě za soumraku mšu. Rychle se na konci prázdnin stmívá. Potem honem spat. V noci otravovala liška nekteré stany, kde čpěla vůně salámu a paštik... Rozrýpala jim podsady a hnula se stany. Notně vyděsila mnohé obyvatele pařeztouru. Ti, co byli pod širákem, měli klid. Zajímavé...

 Ráno jsme šli po žluté kolem prameňa vody, jediné vody v okolí. Bylo tady aj dost bílých vápencových skal jako v krasech. Ale taky tu byly polomy, a tych jsme se nezbavili po celou dobu pařeztouru. Nějak tady lesní dělníci nestíhají.. Tož jsme moseli přelézat chábáčí a kmeny stromou. No hrůza. Byli jsme dopchatí a dotrhaní a orvaní jak samice... Ale, tož, došli jsme na lúky (Dudlavka). Tady byly vidět pěkné bílé skaly Malé Stožky 1204 m a Velké Stožky 1296 m. Udělali jsme společné foto.

To je jako to společné foto. Jako jo...

...a hezké vápencové skaly.

Šimon se ráchál v potoku. Někteří ho následovali. Celkem pohoda. Čekali jsme na posledního Síbříka a bratra Vojtěcha. Ti byli vyřízení. Různé fyziologické problémy. Posléze se k nim přidal i Šimon s kolenem.

 Šli jsme dál bezlesou krajinou, samé louky - poľany, vykácené kopce, zatravněné a používané jako pastviny pro ovce a krávy. Moc hezká, tichá krajina. Na Randavici jsme odpočívali - asi nejhezčí místo na celém pařeztouru. Kousek dál byly nějaké cedule s info o zvířeně. (Vlk obyčajný - tož to jsme se nebáli!) Na druhé straně se nacházela jeskyně Malá Stožka, ale nepřístupná. A tož jsme šmatlali dál, až do sedla Burda.

Těsně před rozcestím Burda (1006 m.) je zákeřná část cesty vydlážděná bahnitým nenápadným příkrovem. Poté, co jsme mnozí seskákali z jednoho z polomů na pevnou zem - někteří seskočili na zákeřný povrch - hnusnou blátivou břečku, která ale původně vypadala jako normální zem. Nicméně smrděla jak hovna. Tadyk šlápli hlavně Andřej šlapkou a Síbřík až po koleno, a někteří další... Naštěstí bláto nebylo přilnavé a zůstalo na spodních částech těla. Bylo třeba ho omýt, jinak smrdělo jak sviňa...

Smraďoši zabahnění

Paní ze samoty na sedle Burda nám nabízela polévku k obědu. Vodu poskytla všem. Je to vidět, že zde ještě nezasáhl turistický ruch, za nic se neplatí a je to na domluvě (nás bylo 16!). V sedle Burda jsme odpočívali a sytili se energickou stravou. Mája měla kvalitní Libanonský chléb. Poté jsme se rozdělili. Většina šla na nejvyšší vrchol cesty - Fabovu hoľu  1439 m (v lese).

Poctivci na Fabovej hoľe

Pak jsme šli na Kučelach (1208 m.) a Zbojskou (726 m.). Pěkná klidná krajina. Potkali jsme tu pána, který pochází odtud, ale bydlí na Moravě v Prostějově. Teď tu znovu objevujou krásy domoviny. S manželkou si přikúpili  nějakou chalupu. Opravdu hezký kout přírody.

Trochu jsme blúdili, protože cesta šla všelijak. Bratr Vojtěch se Síbříkem šli zkratkou po vrstevnici. Duchovní podporu jim nabídl Pařez. Přidali se k nim ještě fotograf Collins a zubař Zajac. Ovšem i tato pětka poblúdila. Zmatky byly... To je na Slovensku normální... Tolik turistických cest - kdo se má o to starat.

Tož jsme se všecí tak různě ztrácali a nacházeli - až jsme došli na místo - supermísto - na salaš Zbojská. Hele, koukali jsme jako blázni. Jako tele na nový vrata, že jo.. teda na novou salaš. Byla tu skvělá obsluha dvou hezkých děvčat v krojách (ceny si určovaly samy) a jejich šéf (13-ročný Paťo, jezdil aj s autem, pásl stáda, pokus o výměnu bečky).

Takový malý ráj - salaš Zbojská

Krásná hospoda, roubená budova, se nám stala na chvíli domovem. Zde jsme večeřeli a snídali. Sloužili mši večer i ráno na venkovním posezení. Jediná hospoda na naší hřebenovce Slovenským rudohořím! Collins se tu při výměně bečky piva trochu poranil, ale zato jsme dostávali pivo "přesmíráka". Někteří se tu pěkně dohýkali... Dämenovka a jiné pálenky tekly proudem. Ovce a krávy nechápaly. Ráno jsme dostali bryndzovou nátierku (pomazánku) na cestu. Ale zastávka - fakt super!!  Na Šimona jsme tu políčili past. S šenkérkou jsme se domluvili, že bude chtět po Šimonovi občanku, že to teď majú jakože nařízené.. Tož to byla prča! Šimon možná aj bečél, jak se na to pivo těšíl, ale šenkérky byly neústupné. Nakonec dostal svojeho, nejsme necitové, že?..

Ze sedla Zbojská jsme se vydali na další cestu směrem na nejvyšší horu Veporských vrchou - a to je Klenovský Vepor 1338 m.n.m. Zpočátku cesta příjemná.s narůstajícím deštěm nabírala na obtížnosti. Ještě v Bánovém sedle (918 m.) vypadalo vše O.K. Ovšem, potom déšť a polomy, které se nacházely přímo na rozcestí turistických tras, zavedly nás každého jinam, než by sám chtěl. Ušli jsme tento den mnoho, ale nestačilo to na společné setkání. Veporské vrchy nás pěkně povodily za nos. Vrchol Klenovský Vepor byl hnusný na přístupu díky skalnatým schodům, které klouzaly (vápenec) a byly hodně strmé. Pak nás čekal kruh nejvyšších vrcholů vyznačený zde na měděné desce.

Výstup na Klenovský Vepor. Brutus terén + brutus počasí

Statečná Irma u vyhlídky s měděnou deskou

První místo Veporských vrchů získal Tonda Mačuda, bolebořský profík a rychlonožka. Chvíle radosti na vrcholu byla u vrcholové knihy, kde jsme se postupně zapisovali v dešti a větru, ale pak sestup hnusným terénem beze skal, jen lehká hlína, která se v dešti měnila na jednolitou blátivou hmotu. Např. Andřej nepovažoval tento sestup z hory za pád - projel celý příkrý sestup na prdeli - i to je možnost - ta lepší!

Cesta dál pokračovala přes Machnáčov grúň (1096 m.) a Šopisko (1083 m.). Nejdál v tento deštivý den došli Pařez, Collins, Mačuda a Zajda. Ti si nachystali spaní v dešti na louce pod kopcem Tri chotáre (1141 m). Potom k nim došli Pavel a Irma, a také Andřej, Majkút a Síbřík s Juřicou.

V dešti se vyskytlo vícero zmatků. Třeba odbočka u bažin Klenovské Blatá byla hodně zmatená. Tady blúdili hlavně jirkováci Pařez, Mačuda a Andřej. Chtěli tu zaparkovat v přístřešku chaty a popíjet alkohol a zapomenout na všechno - zvláště zimu a mokro -  ale, díky zacházce a vracení se, pomohli dalším bloudícím. Tento den spal pařeztour na čtyřech místech.. (.. naštěstí vše v lokalitě střední Evropy.) Jó, tak už to bývá. Co by to byl za Pařez-tour, kdyby někdo neblúdíl?! Tož "hlavní skupina" s Pařezem (který se však zřekl šéfování) spala na lúce mezi Šopiskem a Trema chotárama. Dívali se na kino "U Síbříka" - totiž mobil se slušnou obrazovkou a film "Houmr proti alkoholu" a další díly. Druhá parta spala u kříže, třetí v chatě pod Veprom, kde se naučili "vyjmenovaná slova" a čtvrtá grupa spala v seníku mimo jakékoli cesty směrem na Čierny Balog.

Ráno druhý den je pořád škaredě, ale naštěstí vyložení neprší, spíš silně mrholí. Jsme v mracích. Pokračujeme po Rudné magistrále přes kopce Rakytovo (960 m.), Sedmák (1004 m.) a Dlhý grúň (1061 m.).

Ohlédnutí za Klenovským Veporom cestou na Sedmák

Po cestě jsme potkali jedinou vandráckou partu - byli to malí skauti ze Zlína. Šli na Klenovský Vepor. V tomto deštivém počasí nic moc. Jdeme dál a přicházíme na louky poblíž osad Uhliarka, Kysuca, Sihla a Drábsko. Na polanách vidíme poměrně dost domů, ale hodně je opuštěných. My však nevíme proč. V Drábsku opět bloudíme a scházíme z cesty. Naštěstí všichni z momentální hlavní skupiny. Pomocí mobilů (ještě že jsou!) se domlouváme s ostatními. Čekáme na autobus, nastupujeme a odjíždíme, vzápětí brzdíme a zastavujeme, otáčíme hlavou a začínáme tleskat skvělému sprintu Pavla a Irmy. Řidič je borec, že na ně počkal. O stanici dál na Tlstém javoru nás čekají  Ida a Maruška, které vylély drahocenou polévku do pcháčí, jen aby stihly bus. No, tož tak.. Sjíždíme busem do Čierneho Balogu (název je zkomolenina z němčiny a znamená: skládka dřeva na černém Hronu). Tady se potkáváme s posledními ztratenci, kteří přijíždějí s náručí hub - Šimonem (bez OP) a bratrem Vojtěchem. Bratr Vojtěch si dělá houbovou maškrtu v ešusu na nádraží úzkokolejky. Není to špatné!!

Chceme barkde přenocovat, hlavně pod střechou, protože máme hodně mokrých věcí, někteří i spacáky. Tož se naskytla fara s hodným farárom, taký mladý borec to bol. Slúžili jsme ještě omšu v místním pekném kostele (v sakristii po nás blata jak sviňa..) a potem, že teda jako půjdem přespat. Samozřejmě, ale jsou tu filmári, tož len co dotočijou. No, dotočili ve dvě v noci... Lojza už byl pěkně nevrlý. Film se jmenuje: "Pokoj v duši" - ale pro nás spíš "Mokro v botách". Pobíhali jsme kolem v mokrých botách, navštěvovali hospody a čekali, až dotočí. Zabrali si totiž nejen faru, ale i přilehlou část vsi a muselo byt ticho! Pařez, Šimon, Vojta a Collins šli do vzdáleného Medveďova na večeru a ještě došli příliš brzo..

Mše sv. v Balogu

Na druhý den jsme po mši vyrazili na čiernohronskou úzkokolejku a projeli se do Vydrového údolí, kde se nachází Skanzen lesa. Tož ten jsme si prohlédli, bylo tu spousta exponátů volně rozházených po lese a plno naučných cedulí. U cesty byly různé těžařské stroje. Vláčkem potem dojeli jakési děvčice v krojách a muzikanti a zpívali a hýkali a vařil se guláš. Barjaká oslava politické strany. Tož tak to chodí na Slovensku. Škoda, že už měli vyprodané turistické známky. Razítko jsme si ale vzali (- teda otisk).

Jeden z exponátů, stará parní mašina československé výroby - Kolben a Daněk

Potem jsme se rozdělili. Pařez s Andřejem vyrazili na lov turistických známek do Banské Bystrice. Další skupina v čele s Lojzou a Vojtou šla do kúpališťa Mazorníkovo a třetí jen tak lelkovali na námestí v Brezne (Šimon vytipovával správnou hospodu na večerní párty..). Večer jsme se scukli na vyprážaný syr a naposledy jsme zahýkali při kytaře. Hospoda patřila nám.

Závěrečná smažáková párty

Za veselého hlaholu jsme opustili hospodu a zamířili si to do parčíku. Tož to se spalo! Postel nemože byt lepší. Romové nás v noci nevyčenichali a brzo ráno jsme už odcházeli na vlakové nádraží. Ještě barco přikúpit na cestu a hurá dom!

Na hranicách opět scéna se Šimonem. Celníci nechápali, jak se mohl dostat na Slovensko. Byli i trochu zlí, ale co se Šimonem na Slovensku? Tož ho nechali jet dom.

Někdy zase na viděnou, ať už s OP nebo bez... ať žije šanghajský prostor.

sepsál a domotál koše s baňama Pařez