Západné Tatry 1995

dvou tisících metrech nadmořské výšky

aneb

V krajině přemnožených medvědů

/doslovný přepis lovcových zápisků ze srpna 1995/

 DATA: 

Účastníci výpravy:  Tomáš (fotograf, topograf, překladatel,potah)

                                  Mirek alias Pařez (fotograf, novinář, lékárník, potah)

Sponzoři výpravy:  Kluci, kteří nám ze Slovenského rája nechali své zbytky potravin

Termín:   26.července - 1.srpna 1995

Nachozené kilometry:   110km + převýšení

Počasí:   teplota, tlak, vítr, medvědi a vlci ve dvou tisících metrech nám byli přízniví

Druh pojištění:   Zbytky slivovice, vitamín C a česnek

Středa  - Vysedáme z vlaku na zastávce „Popradské pleso“ a naše nohy poprvé dopadají na tatranskou půdu. Cítíme tu změnu vzduchu a těšíme se, jaké to bude nahoře. Na Popradské pleso je to odsud ze zastávky hodina cesty do kopce. Cestu ukazuje Pařez, neboť zde jako malý chlapec již byl. Je šest hodin večer. Chtěli  bysme se dnes dostat ještě k Hincovým plesám - pryč z pásma lesa, kde přebývají medvědi.  Bohužel...  Ještě po cestě na Popradské pleso nás předjíždí auto a chlápek v něm nám zakazuje - a nejen nám, náhodou jsme potkali ještě dvě party -  pokračovat od Popradského plesa nahoru. Nahoru, to znamená buď na Hincové plesá, kde jsme šli my, a nebo na Chatu  pod Rysmi, kde šli ti ostatní. Na tuto chatu se nedá vyjet autem a všechno se tam musí vynést ručně. Tyto věci jsou volně poházené na začátku cesty a za vynesení jedné z nich, např. trubku, či balík s koksem, je na chatě čaj zdarma. Chlápek tam vykládá svůj náklad a volá vysílačkou na chatu, že tam jde asi sedm lidí, a aby nás pochytali... My nechceme riskovat odchyt a odvezení někam ven z Tater- i když tohle nám dost zkřížilo plány - a tak musíme přespat tady u Popradského plesa.

            Kdo byl na Popradském plese ví, že je hned u plesa obrovský hotel. Možná by šlo dopřát si luxus a přespat tu. Vcházíme dovnitř a opatrně se ptáme kolik stojí noc. Prý 144 Sk - polykáme naprázdno a přepočítáváme to na lahváče. Snad je to na jeden pokoj pro dva, doufáme,  ale hezká recepční nás tvrdě vyvádí z omylu. Pro jednoho. A jiní cizinci to mají přes dvěstě. Když se nemůžeme dostat ze šoku a lapáme po dechu, sebejistě přidává, že jiní lidé spíše zajásají nad takovu nízkou cenou. To nás ale moc nepřesvědčí. Nechceme urazit takové hezké stvoření a provádíme úhybný manévr, že si to rozmyslíme, a že jdeme tedy ještě na kávu. Dali jsme si kávu, stála 10 Sk. Nemůžeme za to, že jsme z levného kraja. V jídelně nás upoutává množství batohů a odpočívající turisté a horolezci. Asi čekají, až se setmí a pak vyrazí vzhůru. My to máme už v paži.

            Po kávě rychle padáme pryč. Venku je ještě světlo. Máme asi hodinu a půl času. Obcházíme proto krásné Popradské pleso a uvažujeme o lovu ryb. Na druhé straně plesa je šipka na symbolický cintorín (hřbitov-pozn.překl.). Jdeme se teda podívat. Na cintoríně je kaplička a okolo ní všude na skalách připevněny pamětní desky. Je jich tu hodně. Několik set. Jsou tu oběti i z míst, kterými chceme procházet. Trochu nás to zamrazí, kolik tu lidí už našlo smrt. Říkáme si, že by tu měl každý turista zahajovat svou pouť Tatrami. Aby si dával více pozor.

            Rychlo se tu stmívá. Jsme na hranici lesa a kosodřeviny. Hledáme nocleh - v tomhle svahu na úpatí hory se hledá špatně. Mezitím je tma a my packujeme přes pařezy. Po hmatu nalézáme místo na spaní. Každý zvlášť. Rovinku byste tu nenašli. Musíme spát pod širákem, ale to nám nevadí.

Čtvrtek Ráno na Popradském plese je úžasné. A ten vzduch čistý, vlhký, svěží a pleso schované pod štíty hor, které mají okolo dvou tisíc  metrů. Snídáme francouzskou polévku s rohlíkem a vyrážíme kupředu. Dneska máme náskok. Vstávali jsem o čtvrt na šest. Vycházíme - je asi 7 hodin. V Ráji jsme vycházeli pravidelně v 10 hodin a později.

            Dnes nás čekají Vysoké Tatry, zítra Červené vrchy, pozítří Liptovské Tatry a pak Roháče. Dnes jsou na pořadu nejtěžší výstupy. Stoupáme stále vzhůru Mengusovskou dolinou (a) - až na Hincové plesá. Veľké Hincovo je největší na slovenské straně Tater. Nabíráme tu vodu. Už ráno jsme vařili z vody z Popradského plesa. Zatím jsme v pohodě a žaludek se nezlobí. Z Hincových ples stoupáme po serpentinách kamenem na Kôporské sedlo. Cestou slyšíme pod kamenem svištět svišťa, ale prchl nám. Z Kôporského sedla už jdeme bez batohů vyběhnout nejvyšší horu všech našich cest. Je to Kôporský štít a měří 2367 metrů a okolo sebe má hodně podobných kolegů. Pařez fotí Toma (o a další). Máme z těch štítů kolem sebe respekt. Člověk tady z pokorní, když vidí, jak je malý a nemohoucí.  Máme tu pod sebou Veľké Hincovo pleso jak na dlani (foto). Taktéž vidíme krásně do Polska. Vidíme Polské Tatry a plesa. Taky nám to dalo práce, než jsme sem vylezli. Dělalo to z Popradského plesa 1000metrů převýšení. Kdo chodí trochu po horách, tak ví, co to je. Pařez se přiznává, že nejvyšší převýšení, co šel, mělo 500m - a to je nějaký horal.

            Vrátili jsme se zpět do sedla, vytáhli schované batohy a scházíme na druhou stranu Kôporského sedla. Pařez chodí po sněhu . Klesáme pořád a pořád Hlinskou dolinou. To, co jsme vystoupali na Kôporský štít, teď zase všechno sejdem a ještě níž. To je úděl  turistů v Tatrách. Při Hlinskom potoku se zastavujem a děláme oběd . Jsou to nádherné kotliny v Tatrách. Půlkulaté, jak se tudy sunul ledovec. Plné trávy, květin, které jsme nikdy neviděli, klikatící se potok. Dobře se tu pobývá.

            Sešli jsme nyní až na nejnižší bod dneška - do lesů Kôporskej doliny. Kousek výš po cestě na sedlo Závory jsme odhodili bágly a odbočili k potoku. Tady jsme se pořádně umyli. Viděli jsme odkud potok přitéká. Přitéká od Vajanského vodopádů, které jsme viděli v dálce. Ty spadají z Temnosmrečnianských ples. Odsud je nevidíme, ale viděli jsme je z Kôporského štítu. Poté, co jsme trochu oschli na ostrém slunci, se zase prodíráme kosodřevinou zpět k báglům. Jsu tu močiáriská. Teda, když je hodně vody - proto tu mají vyvýšené dřevěné chodníky. Sem už lidé moc nechodí. Takže jsme mohli v klidu nechat bronzovatět naše bílá břicha a schnout oprané fusakle. Pařez na tom slunci nějak zmalátněl a má problémy s výstupem do sedla Závory. Naštěstí slunce zalézá za  mraky, které se každý den srocují nad nejvyššími vrcholky Tater. Na  třech kilometrech musíme vylézt do sedla 800metrů. Zkuste si to. I bez batohů budete mít dost. I když jsme často odpočívali, nahoře jsme vyfluslí. Dáváme si pořádně loka citrónové šťávy, která křivý hubu tak, že se bojíme, že nám to tak zůstane.

            Krásnou krajinou se uklidňujeme. Ležíme na řídké trávě a hledíme. Vždycky se lepší stoupá otevřenou krajinou než lesem. Lesem to nemá konca, filosofujem. My jsme tady postupně prolezli vším - lesem, kosodřevinou, pásmem holé trávy s bohatou květenou a prameny potoků i konečně holým kamenem.  Dost tu fouká, ale když ležíme, tak se to dá. Odpoledne pokročilo a je zima. To nám ale nevadí. Máme radost, že nás už dneska žádný výstup nečeká. V dálce vidíme majestátný Kriváň  - národní horu Slovenska. Nikde tu není ani živáčka, ani mrtváčka. Je už po šesté hodině a my bysme si zasloužili odpočinek, ale čeká nás pravý opak.. To samozřejmě netušíme.

            Od sedla Závory ještě chvíli stoupáme po vrstevnici. Přecházíme nízký hřeben na druhou stranu. A teď to přichází--- otvírá se před nama nejen krásný výhled na Západní Tatry, ale především kamenitý prudký sešup asi 400 metrů. Bohužel my nejdeme dolů, ale po vrstevnici. A to je teď ještě horší. Úzká stezka chvílemi mizí jak je půda, vlastně jen kamení, sesunuté. Je to místy suť, po které se nedá jít a tak zkoušíme létat, ale nejde to. Kdysi tu byla i turistická značka, ale zrušili ji kvůli bezpečnosti. A teď my volové sem lezem. Tomáš má starou mapu, kde je značka ještě zakreslená. V roce 1983 už ji zrušili. Je to o hubu. Sem tam jsou i metrové skalnaté schody, což se s krosnou nedá sejít, za vydatné pomoci andělů strážných se nám ale nakonec podařilo přejít tento kilometrový úsek.

            Když už skáčeme po volně poházených 3metrových balvanech je nám veselo. Ty se pod nohou hned tak nesesunou. Mezi kameny jsme našli i malou kostru. Snad mladý kamzík. Když se nám podařilo se dostat pod pásmo sutiny, je tu končně rovinka - plocha asi 1x2 km dlouhá než začne zase prudce klesat, ale  to nám na přespání stačí. Je tu vše. I malé pleso s mandelinkou na kameni uprostřed. Ty potvory vám nalezou všude a strašně rychle se množí. Rozděláváme stan. Tomáš se jde lehce okoupat, opravdu jen lehce, neboť voda je velmi studená. Ale je tu krásně. A spousta kvítí a nikdo nás nepokutuje, že se po něm šlapem, neboť nejbližší místo pobytu lidí je 10 hodin chůze Ani medvědi tu nejsou. Ti jsou tam dole a díváme se do lesů pod nama. Celý ten schodek, kde jsme, je ze tří stran uzavřen skálou a ze čtvrté máme štěstí - jdou krásně vidět Červené vrchy, Liptovské Tatry i Roháče - zkráceně to celé jsou Západní Tatry. To všechno navšívíme v dalších dnech. A nad tím všim zapadá slunce. Je to úchvatný obraz. Oba fotíme . Je to krása, když se poslední paprsky slunce odrážejí ve vodě jezírka. Netušíme, že tohle kaskádovité údolí Kamenej Tichej budeme vidět ještě po celou další cestu - bude nás doprovázet až na konec poutě. Spíše ve tmě, než v zapadajícím slunci vidí Pařez na pravé straně hory kamzíky.

Pátek  - Večeříme a jdeme spát. Ráno je rosa jak blázen. Celý stan je hrozně mokrý. Balíme a děláme snídaň. Ráno už není tak pěkné.  Jsme ve stínu. Slunko přes noc podběhlo naši zeměkouli, ale ještě se nestačilo vyšplhat nad vysoký hřeben „účka“, přes který jsme včera lezli a málem se zabili. Když jdeme pro vodu, všímáme si na dně plesa larev, jak se obalují do malých kamínků, nebo jehličí. Vzpomínáme, že jsme to četli v knížce Ferda Mravenec. Co tu všechno člověk neobjeví. Po  snídani opouštíme tenhle překrásný zastrčený kout přírody, který pro nás Bůh přichystal. Čeká nás Švinica, štít 2300m, který také tvořil to ochranné Účko při našem spaní. Je to polská hora. První musíme vyjít do sedla pod Švinicou na polskou hranici.

            Je to hrozný výstup, cesta nikde. Jdeme zkratkou. Kamennou sutí a zarosenou mokrou trávou. Po ránu pěkné Mäso. Pak začaly být  větší kameny a už to bylo lepší. V sedle už potkáváme první Poláky. O kus dál mají totiž lanovku.. Chceme si vylézt bez batohů Švinicu, ale bohužel je uzavřená. Nechceme riskovat volný pád a tak ji Tomáš jen fotí  a odcházíme od Švinice, směrem na Červené vrchy. Přecházíme postupně přes Ľaliové a suché sedlo na Kasprov vrch. První hora Červených vrchou. Zde řádijou Poláci, i když je to území hraniční. Mají tu lanovku a je tu plno turistů vesměs Poláci. (viz. foto) Už od Švinice narážíme na hraniční patníky z jedné strany „S“ a z druhé „P“. Budou nás provázet po celý den.

            Na Kasprově vrchu nás jeden Lech legitimuje - má sapik, tak radši neutíkáme. Vyptává se nás odkud a kam jdeme, opisuje si číslo pasu. Konečně dal pokoj a my mizíme. Všude po cestě potkáváme plno Pšonků očumujících slovenské Tatry. Najdou se však i Čehůni s batohmi. Včíl už se jde krásně, neklesáme pod 1700 metrů, stezka se pořád drží navrchu a tak máme nádherný výhled na Vysoké Tatry - Kriváň, Kôporský štít, Švinicu, Čubrinu, na Liptovské Kopy,  Nízké Tatry, trochu v mlze Roháče a taky polské Tatry a polské nížiny. Pěkně je vidět Zakopané.

            V poledne poobědváme a sušíme mokrý stan. Stále jsme se nezbavili turistů. Po poledni to snad poleví a budou se vracet k lanovce. Někteří už mají dost a klopýtají zpět. Po obědě valíme dál. Čekají nás postupně čtyři dvoutisícovky - Kondratova Kopa, Malolučniak, Kresanica - ta je nejvyšší v Červených vrchoch, měří 2122m a poslední je Temniak. Kromě Kresanice na každou tuto horu vede z Polského vnitrozemí  cesta, takže pak se můžeme  divit, kde se berou noví Lechové. Na Temniaku hřeben Červených vrchou končí a my můžeme buď ještě pomalu klesat do Polska, nebo prudce doleva po úzké a skalnaté hrázi .

            Na Temniaku jsme se jí báli. Avšak prošli jsme ji bez úhony. Tato úzká hráz spojuje Červené vrchy s ještě červenějšími Liptovskými tatrami. Uprostřed této hráze je Tomanovské sedlo. I tady jsou polské hranice. Hlídkují zde 2 polští hraničáři. Mladí kluci. Jeden šplhá po starém rozcesstníku a dělá si z něj rozhlednu. Nevím, co tu můžou dělat. Tak akorát čejtat kamzíky. Prošli jsme pasovou kontrolou a scházíme na slovenskou stranu. Dnes už v hřebenovce pokračovat nebudeme. Musíme zítra Tichou dolinou  do Podbanského a v neděli tam být někde na mši. A tak scházíme k Tomanovskému plesu .

            Tady je i pramen vody a proto tu dnes přespíme. Vybíráme rovné místo na spaní. Tráva je ještě zkoulaná, asi tu ráno ještě  někdo byl. Vybíráme to nejlepší místo. Asi za 10 min. přicházejí další batožinári a očumují naše nejlepší místečko. Tu partiju jsme viděli, scházeli taky do Tomanovského sedla, jenže z protivky z Poľskej Tomanovej.   My jsme však byli rychlejší a tak utřeli. Ale jsme rádi, že tu jsou, aspoň se nebudem bát medveďou.

            Právě jsme po večeři, byly kolínka se sojovým masem - good a teplý čaj k tomu - very good. zrovna přicházejí další batožinári a chtěli by se tu usídlit, tak rychle stavíme stan. Seběhli se hned a hledí a obdivují, co že to máme. Oni spí jen pod igelitem a takové vymoženosti jako Andrýskův stan neznají.

            Dnes jsme potkali jednoho Tanapáka. Ptali jsme se kde mají kamzíky. Je jich prý málo. Požrali jich vlci. Ptáme se na medvědy. Medvedě tu sú veľa, ale nižej v lese. Hmm.. Zítra máme jít 12km lesem No nic, co už včíl, popijáme teplý čaj, včíl už nic. Jsme trochu utáhaní. Modlíme se a spíme. Dnes jsme Tomanovským sedlem uzavřeli další kapitolu Tater - a to Červené vrchy s polskými turisty.

Sobota - Ráno vstáváme v 5⁴⁰ Myslíme, že namakaní vysokohorští turisti už budou pobíhat po hřebenu, ale kdepak. Obě partije chrápou jak o dušu. Dnes ráno se stala tragická událost. Dorazili jsme Pařezovu slivovicu. Už máme jen Tomášovu. Tímto dnem vstupují  v platnost první regulační opatření. Odcházíme a ostatní se teprve probouzejí. Máváme jejich zalepeným očím na pozdrav. Scházíme prudce dolů kosodřevinou a pak už lesem. Vidíme létat tatranského orla, zmiji rozjetou autem a pravděpodobně medvědí trus...

            Jdeme velice rychle a za poloviční čas jsme v Podbanské. Tady čekáme na autobus do Pribiliny. Zítra je neděle a musíme na mši. Potom zase vyběhneme na hřeben. Aspoň si tu chvilku odpočnem a dobře se najíme v restauraci. Tady na autobusové zastávce sušíme mokrý stan od rosy, boty, ponožky atd. Slunko praží jak divé a tak se Pařez maže opalovacím krémem - ochranný faktor 14. Tomáš se jde podívat do hotela, jestli tam neprodávají sekundové lepidlo. Má rozlepenou podrážku - žraloka. Mezitím než se vrátí, je Pařez již potřetí legitimován. Nahoře byl 2x od Poláků a teď od Zeleného Slováka potřetí.  Ptá se odkud jdeme atd. Pařez vyhýbavě od povídá a Zelený mužík odjíždí zelenou Nivou. Kolem poledne by měl přejet autobus do Pribiliny. Shromažďuje se tu dost lidí na dálkové autobusy. Před chvílí tu zastavil Brňák, ale byl plný a lidé čekají dál. Odsud se dá jednou linkou dojet až do Uh.Hradišťa. Nám to jede až za hodinu...

            Bohužel, mělo jet, ale nejede. Teď už druhou hodinu ležíme na břehu divoké řeky a odpočíváme. Pařez se cpe sušeným mlékem. Času je dost, dáváme nohám rekreaci. Sem tam dřímáme. Tomáš šel do říčky lehnout si na velký balvan - chce chytat bronz. Pařez po něm hodil kámen, aby ho to ostříklo, ale málem trefil pouze Tomášovu nohu. Ten mu to v nestřežené chvíli oplácí velkým kamenem a Pařez je rázem osprchovaný. Chvilku byl klid, pak Tomáš zadříml a málem mu uplavala mapa Roháčů. Ještě štěstí, že se zachytla o šutr a čekala až se Tomáš probudí. Dnes by bylo na hřebeni krásně, ale ještě nás toho čeká až až a je dobré si odpočinout. Taky ze Slovenského Rája frčíme pořád dál bez odpočinku. Ale staré rány se už začínají ozývat. Celkem i s Rájem máme ujité asi 140km. Bez denní přestávky.

             Konečně ve 3hod. odpoledne odjíždíme autobusem plným Čechů do Pribiliny. V Pribilině nalézáme napřed evangelickou modlitebnu, ale hned napodruhé už hospodu. Je tu prázdno. Jen 4 Češi a i ti záhy odcházejí. Dáváme si každý 4 párky s chlebem a dva Tatrany 12° za 9 Sk. Posilnění vycházíme ven a vidíme, jak přes dědinu ženou stádo krav a koz. To jsem ještě nikdy neviděl. Je to tu jakoby o 30let nazpět. Konečně nalézáme i katolický kostel. Jedna starká nám sděluje, že v neděli jsou mše v 10⁰⁰ a ve 14.⁰⁰  Zítra se tedy vyspíme. Za dědinou scházíme k potoku a hostíme se cukrovím, co jsme koupili v hospodě. Samé české zboží. Tatranky z Opavy, Deli z Orionu a další ze Sfinxu atd. Snad jen Pečivárně Sereď hájili Slovenské barvy, vlastně farby.

            Čekáme až se sešeří a pak rozděláme stan. Ještě trochu pochrupkáváme, dneska je opravdu veget. Pařez se šel trochu projít při potoku. Zjistil, že nedaleko od nás přes potok je pravá nefalšovaná - Co? No přece Romská osada. Rozbourané střechy chatrných domů, igelity v oknech, od baráku k baráku šňůry s prádlem, kouř od otevřeného ohně. Proto pečlivě vybíráme místo na spaní, aby bylo kryté ze všech stran. Rozhodujem se, že radši budeme spat pod širákem. Stan je moc vysoký.  Jsou tu komáři, ale kdo se chce ukrýt před Romy, musí to vydržet.

            Chystáme se na nedělu - myjeme si nohy, zašíváme otrhané bermudy, suchým šamponem třeme vlasy a snažíme se je usměrnit. Doteďka jsme se neviděli v zrcadle, ale podle hmatu cítíme, že si každý vlas dělá, co chce. Dnes už nevečeříme - slivovicou pálíme červa a snažíme se usnout, i když je teprve 20 hodin.

Neděla - Ráno nás budí jasný tón kostelních zvonů v 8 hodin. Jsme stejně vyspaní a tak vycházíme směrem ke  kostelu. Možná bude mša dřív a my bysme mohli dříve vypadnout do hor. Cestou do kostela si všímáme vysoké hory v dálce. Je to určitě Kriváň, i když jsme ho z téhle strany ještě neviděli. Zjišťujeme, že z tohoto pohledu je vyryt na dvacetihaléřových mincích. Vešli jsme do kostela. Zjišťujeme, že mají nachystáno 7 druhů písní. Zdá se nám to trochu moc. Taky tu není svatostánek a není to katolický kostel. Dřív podle stavby asi byl, ale v dědině je většina evangelíků, tak ho asi katolíkům štípli. Tak přecházíme k malé kapli. Byla dřív hřbitovní - okolo jsou ještě staré hroby. Čekáme, že dojde pan farár, ale furt nic. Od okolojdoucích evangelíků se dovídáme, že tu není ani katolická fara a mše bývají tak jednou do měsíca. Když do 10 hodin nikdo nejde, konvertujeme k protestantům a valíme k nim na bohoslužbu. Bohoslužbu vede farárka. Je to vlastně bohoslužba slova, kde se strašně moc zpívá - a závěrečné požehnání. Kázání je ale dobré.

            Po bohoslužbách objevujeme náhodně další hospodu. Slováků tu je velice moc a chlaščou - pivo málo, hlavně do sebe hážou slivovicu, borovou a vodku - v decákách. Dáváme si tu oběd. Nemají nic jiného, než klobásy. Jsou to obrovské klobásy - jak ruka. Najedli jsme se moc, také napili a už jedeme autobusem zpět do Podbanského a odsud dále navrch na hřeben Liptovských Tater.

            Jdeme Kamenistým údolím. Stoupá se naštěstí dobře, svah není tak prudký, jde rovnoměrně vzhůru. Skoro navrchu potkáváme vracející se Germány - jednodeňáky. Škrábeme se až do sedla na hřeben; a zase stoupáme - až na vrchol Blyšť. Tohle už má přes dva tisíce metrů. Jsme zase doma. Blyšť je však jenom předkopec. Kousek nad ním je Bystrá - je to nejvyšší vrchol Západních Tater vůbec -  měří 2248m. Po Kôporském štítě je to naše 2. nejvyšší hora. Udělali jsme rekord v převýšení - z Podbanského asi 1300m bez přestávky, a to už je co říct. Nahoře chytá Pařeza velká strana a tak udělal výškový rekord i v tomto.

            Při sestupu se mu však udělalo nevolno a dostává horečku. Na další horu Klín 2172m si už netroufá a chce přespat v Gáborovém sedle (odsud foto na Bystrou). Ale nedává mu, že je teprve 18 hodin a na spánek je brzo. Tomášovi je taky nejak divně a oba vzpomínají, čím to je . Napřed to svádí na vodu nebo na slunce, pak na to však přicházejí. Je to z mastných klobás z Pribiliny. Pařez zajásá, že zná příčinu a neváhá ani chvilku. Sbíhá s horského sedla trochu níž a pohotově dráždí hrdlo. Žaludku se moc nechce, ale když má Pařez prsty skoro až u klobásy, žaludek obratem vrací svůj obsah. Line se kyselá vůně žaludečních šťáv a mastné klobásy. Pařez vyplachuje ústa vodou a je mu lépe. Dostává sílu na kopec Klín (za ním už chtějí rozbít stan). Sice v  žaludku má křeče a jde se dost pomalu. Tomáš  je na tom stejně, jen nezvracel. Pařez lituje, že se nevyblul dřív. Teď se mu klobása bouří i ve střevech. Anebo měli tu mastnou klobásu zajíst víc chlebem a spláchnout ještě jedním Tatranem 12°. Tomáš souhlasně přikyvuje. Alo co už včíl....

            V osm večer už táboříme. Pařez, jelikož se cítí víc blbě, rozdělává stan a vaří ze zbytků vody čaj. Tomáš sbíhá 300m dolů k plesům pro vodu. Táboříme totiž na hřebeni, dolů se nám nechce. Dost tu profukuje. Vypíjíme čaj - na víc už nemáme chuť a rychle vlézáme do stanu. Vítr je s pokročilým dnem čím dál chladnější.. Odsud z Ráčkového sedla je pěkný výhled a medvědi jsou daleko. Konečně se cítíme v horách bezpeční. Vždycky jsme měli podvědomý strach. Teď už ne. Nevím, čím to je, ale je nám nějak veselej, než dříve. Snad je to tím, že jsme rádi, že nás nepřepadl nějaký bacil (jako kluky v Ráji), snad je to překonaným plánem - jsme už v půli Liptovských Tater; nebo je to tím novým výhledem do okolí. Teď už vidíme Velkou i Malou Fatru a také Oravskou přehradu. Dnes byl také velice pěkný den, prostě je to paráda - i když v břichu to není nejlepší. To si ale musí každý zažít sám. Také máme radost z toho, že spíme na polské hranici  a Pšonci s kvérama nikde.

Pondělí - Noc byla dosti chladná. Ráno vstáváme v 5³⁰ a  vylézáme z nory. Sluníčko už svítí na blízký kopec a za chvíli je tady. Z vody, kterou včera Tomáš donesl, vaříme polévku a na cestu 2 ešusy čaju. Vodě nevěříme. Je to jenom dešťovka, stečená do plesa.  Vycházíme na Končistou, pak na Hrubý vrch, sestupujeme do sedla pod Děravou a potom už na Volovec. Výstupy jsou to hrozné. Zvláště ten na Volovec. Jsou to vysoké kupovité kopce a cesta je dlážděna drobným kamením. Strašně se to vozí - i při chůzi nahoru (to se jde někdy po čtyřech) , i při chůzi dolů (to se učíme létat). Na  Volovci si dáváme čokoládu Néstlé pro doplnění kalorií. Tady tím kopcem Volovcem se definitivně loučíme s Polskem. Od Švinice jsme šli  asi 40km pořád po hraniční čáře. Teď už ustupuje polská hranice hluboko do vnitrozemí Polska a Slovensko se Oravským krajem zařezává do Polska. Konečně tu nebudou žádné pasové kontroly.. 

            Na jihu vidíme krásně Nízké Tatry a Liptovskou nížinu mezi jimi a námi. Volovcem se taky loučíme s Liptovskými Tatrami a před námi jsou už jen Roháče. Nejkrásněší  hory z tatranského masivu. Povaha kopců se  mění. Místo kupovitých, jako v Červených vrchoch a Liptovských Tatrách, tu nastupují ostré skalnaté jehlany jako ve Vysokých Tatrách. Ale dá se jimi prolézat - samozřejmě za pomocí řetězů. Volovec s Roháči spojuje Jamnícke sedlo.

            Pod sedlem v dolině je pleso. Ze sedla scházíme s flašama pro vodu. V Roháčích už začíná být nouze s vodou. Budeme muset šetřit. Čaj jsme už vypili. Tohle pleso také nemá přítok z pramene. Na oběd budeme muset vodu převařit.

            A už konečně šplháme na první horu Roháčů - na Ostrý Roháč. Je to nejpěknější vrchol a od něj se taky tato část Tater nazývá  Roháče. Lezeme navrch a čumíme. Skáčeme po kamenech jak kamzíci a u vrchu jsou dokonce řetězy.  Bez nich se na Roháč nedostanete . Opravdu je to jako ve Vysokých Tatrách. Z Ostrého Roháču 

Vostrej Roháč

slézáme dolů a hned zase na Plačlivé. Výstup už je trochu mírnější, ale zase přibylo štěrku. Jsme radši, když je výstup strmější a skalnatý, protože se méň unavíme, pomáháme si rukama a šetříme tak bolavé nohy. Každý kopeček už cítíme ve svalech. Na Plačlivém se necháváme vyfotit a scházíme do Smutného sedla.

            Tady obědváme a sušíme stan. Pařez píše lovcovy zápisky. Obloha se nějak zamračila, ale nám to nevadí. Spíše to vítáme. Čeká nás stoupající tendence, budeme se potit a vůbec by nám nevadilo, kdyby se trochu ochladilo. Ostrý Roháč měl  2084m, Plačlivé už 2126m, přímo nad sebou teď máme Tri Kopy 2154m, potom o 4 metry vyšší Hrubá kopa a nejvyšší dnes bude Baníkov - 2178m. To bude vrchol. Je to druhý nejvyšší vrchol po Barancovi (2184m), ale ten bohužel leží mimo naši hřebenovku. Projdem to s vámi  příště.  Je tu ještě spousta krásných míst, které jsme nestačili projít.

            Najednou přichází nějak moc jednodeňáků a tak padáme. První přecházíme Tri Kopy. Jsou to takové 3 vysoké veže. Na všechny se musí s pomocí řetazů a také dolů to bez řetazou nejde. Sestupy nám dělají velké potíže. Máme co dělat, abychom to zvládli. Batohy velice znepříjemňují život. Pořád se jimi zachytáváme o skály. Potom vylézáme Hrubů Kopu. Je to ještě větší hora, než Tri Kopy, je širší, muhutnější. Z Hrubé Kopy pak do sedla a potom už hurá na Baníkov. Ten už má charakter štítů Vysokých Tater .  Cestou potkáváme asi pět 15-letých šohajů, kterří lezou po čtyřech a drží se jak pijavice skály a řetězů. Hledí moc před sebe a mají plné gatě z toho, že to přece nejde přelézt a že se musí určitě někde zabít. My jsme je v pohodě oběhli i bez řetazů. Drželi jsme se jen skály. Ti čuměli. Skála je však na jištění lepší. Řetaz se totiž houpe a člověk znejistí. Také se díváme jen na krok dopředu a nehrozíme se  cesty. Je to zbytečné.

            Z Baníkova vidíme krásně Liptovskou Maru i Liptovský Mikuláš - to je náš zítřejší cíl. Popíjíme poslední čaj, co jsme si uvařili na oběd a potřebujeme sehnat novou vodu. Jediná možnost je pod Baníkovem. Scházíme  tedy do sedla. Zatímco Tomáš vleže pozoruje bezmotorového kluzáka, Pařez pádí 300 metrů prudkým svahem dolů, hledat pramen potoka. Často padá a nadává. Boty má plné kamínků a dorvané od skaly jak samica. A to byly na jaro nové, ale puchýře z nich moc nemá a to si pochvaluje. Nachází i pramínek - sice jen jako nit teče po kameni, ale to nevadí - voda je dobrá. Konečně po týdnu pramenitá   To mu dodává sílu a štrachá se s láhvemi navrch. V sedle ho odpočatý Tomáš nutí, aby hned pokračoval v chůzi na další krpál. Pařez si vyškemrává 5 minut odpočinku a po 2 minutách už vystupují na další obávaný kopec.

            Je to Pachoľa, přes 2000m. Vysílený Zeřap se po jeho zdolání láduje sušeným mlékem . Teď nás čeká další 2tisícovka - Spálená. (Dneska je jich úroda.) Cesta na Spálenou je hodně obtížná. Lezeme po kamenitých zubech jak po pile. Pomalu nás to přestává bavit. V sedm večer jsme konečně na Spálené. Díváme se do mapy a vyhledáváme na ní nocleh. Dnes bude vyjímečně přímo na vrcholu. Je to Salatím - 2047m. Vrchol je travnatý a zbrázděný. Najdeme tam nějaké závětrné místo. Už se vidíme jak spíme, ale na Salatím je to ještě dobrá hodina cesty přes kamenné útesy s řetězy - jmenují se Skriniarky. Jindy by to byla krása na spářání, ale my jsme už hodně vysílení. Šlapeme od rána od půl sedmé a oběd ze Smutného sedla už dávno vyprchal. Teď už zbývá jenom slivovica, ta je už však jenom na příděl a rapidně jí ubývá a zítra asi ubyde úplně....  Sušené mléko dodává trochu síly. Do večeře je ještě daleko.

            Cez  Skriniarky klopýtáme z posledních sil. Jsme to ale Kancobijci. Pařez se už párkrát uhodil do nohy. Přestává být ostražitý. Úraz stíhá úraz. A to je před námi ještě samotný Salatím. Štěrkem vylézáme už skoro po čtyřech až nahoru. Daří se nemožné a dva hrdinové pokořují další majestátnou horu Tater. Zapadá už slunce a Tomáš se ještě pokouší o umělecké foto. Nutí přitom Pařeza, aby mu šel pózovat k rozcestníku - musí mu slíbit pivo, jinak by ho tam ani nedostal. Ale foto se povedlo . Tomáš je talent. Za šera stavíme stan a po tmě děláme večeři. Vydatnou. Rýžu s masem. Navalili jsme do sebe koňskou dávku po celodenním půstu. Kupodivu to rychle trávíme.

            Pařeza bolí kolena od těch sestupů, ale belhá se ještě podívat na svítící Liptovský Mikuláš. Noc trávíme v rekordní výšce 2040 metrů!!!!  Překonali jsme včerejší rekord o 100 metrů. Tady už nepadá ani rosa, zato pořádně vyfukuje. Taky jsme večeřu vařili těsně před stanem a my byli zalezení ve stanu. Tomáš říká, že je tyčka. Pařez je rád, že nebral tolik oblečení zbytečně. Fouká tady ze všech stran, takže se ani nedalo najít místo v bezvětří. Taky, když jsme už měli stan téměž postavený, najednou se větrem postavil na zadní a chtěl prchat.  Naštěstí jsme stáli blízko, tak jsme ho polapili. Nevím, co bysme dělali, kdyby nám uletěl.

Úterý - Ráno se stala další tragická událost. Dopili jsme posledním hltem i Tomášovu slivku a teď už budeme jen živořit. Vstáváme před šestou, bojíme se, aby nás tu některý turista nevyhmátl. Všude je zákaz stanování a my jsme vlastně spali ještě u rozcestníku.  Na snídani děláme jenom čaj, protože už néni vody a v 6 hodin odcházíme. Čekají nás už jen dva vrcholy.  Jeden má 1900m a slézání z něho je drastické. Jemná sutina - výborné pro zmrzačení. Nechceme se usmrtit na konci cesty a tak si dáváme bacha a sestupujem hrozně pomalu. Při cestě se ještě ohlížíme zpět na největší hřeben Roháčů, dál za ním hřeben Liptovských Tater, Červených vrchou a ve velké dálce vidíme v mlžném oparu i Vysoké Tatry - Švinicu a místo ve tvaru „U“, kde jsme zažili nejpěknější večer a uroníme sem tam poslední slzy. 

            Kopec, který nás ještě čeká, už má „jen“ 1746m,  jmenuje se Zuberec.  Výstup už není nijak těžký. Přecházeli jsme větší krpály. Toto je spíš jen takový krpálek a mohl by dělat předkopec některému z 2 - tisícových obrů. Pořád je to v porovnání s českými kopci ještě frajer. Je vyšší než Praděd, Lysá hora, nebo Sněžka. Tak to aspoň říká Tomáš. Ze Zuberca klesáme stále na západ směřem na Chočské vrchy (a Českou republiku). Po pravé ruce máme Oravskou přehradu i s vysílačem, po levé Liptovskou Mařu a Liptovský Mikuláš. Scházíme víc doleva a ocitáme se v sedle Pálenica. Odtud sestupujeme do údolí. Od Pálenice vede hřeben Roháčů asi ještě přes tři kopce a obzvláště Sivý vrch by byl dobrý pro rozhled, ale stejně je nějak zataženo a v dálce nejde skoro nic vidět - jenom ten smog, či co to je. Tak si tuto část necháme napříště s vámi.   Údolí, do kterého jsme sešli z Pálenice se jmenuje Bobrovecká dolina a jsou tu i Biele Bobrovecké plesá. Teče tu kamenitý potok. Nabíráme z něj vodu a konečně snídáme. Kolem nás až teď vycházejí první partije na hřeben. Snažíme se sušit stan - je na něm od dýchání vysrážaná voda - ale mraky se nějak moc kumulují a slunce nechce vylézt. Asi jsme věděli, kdy z hor vypadnout.

            Po snídani scházíme Bobroveckou dolinou a číháme na okamžik až vyleze slunko. Po jedenácté se konečně umoudřilo, a tak zastavujeme u horského potoka (už jsme v pásmu lesa) sušíme stan a myjeme se. Potok  se od té doby, co jsme navrchu pod sedlem nabírali vodu, rozdivočil. Vody je v něm dost a je strašně studená. Musíme se po týdni pořádně umýt, aby nás doma mamky nezbili, že jsme dojeli špinaví.

            Vylézáme z potoka a sušíme se - i stan. Převlékáme se do  toho nejlepšího co máme. Teď už půjdeme do civilizace. V tom pokrčeném vypadáme, jak kdybychom přežili srázku dvou vlaků, ale co už včíl, včíl už nic.

            Mraky se hrozivě kupí nad horami, rychle balíme stan a všechno a pospícháme abysme byli v první dědině dřív, než začne pršet. Vypadá to, že bude bouřka. Občas zahřmí, ale zatím neprší. Některé vrcholky Roháčů jsou úplně pohlcené těžkými mraky.  Nechtěli bysme tam teď být. Když začnou bít blesky není se kde schovat. Když prší, cesty jsou v mžiku mokré a neschůdné... Máme stejně haluz. Bohu díky.!

            Konečně vycházíme z lesa na silnic a po ní jdeme ještě 4 km, než narazíme na první dědinu. Je to Jalovec. Ta se Tomášovi nezamlouvá a vůbec - bojíme se, že tu autobus jezdí jednou dvakrát za uherský rok. Jdeme tedy za neustáleho hřmění a teplého dusna 3 km dolů do Bobrovca. Už nás pálí  šlapky z té horké asfaltky. Nebylo jak nahoře. Z Bobrovca jede záhy autobus do Mikuláša. Tomáš se přezul do šlapek a vypadá komicky. Krosna na zádech, neholená tvář a na boso trepky. Slovenští občané se právem podivují.

            V Mikuláši posléze prší a Tomovi to v přezuvkách pěkně klouže a málem sebou párkrát šlahl. V Mikuláši si dáváme smažák, zmrzlinu, kupujeme levné mapy a nějaké Kamzíky na cestu. Po sedmi dnech putování v Tatrách sedáme do stejného vlaku, kterým jeli kluci a valíme dom.